V pořadí čtvrtý počin evropské Norah Jones Katie Meluy je na první poslech možná trochu jiný, než jsme byli zvyklí. A možná mi budete oponovat, že právě tímto albem se Katie snaží dostat někam, kam nepatří, ale ona hudbu tvoří stále po svém a trocha (opravdu trocha) elektroniky v několika písních z ní novou Madonnu nedělá. Zmínka o popové ikoně je na místě, neboť na tomto albu se producentsky podílel William Orbit, stojící za legendárním "Ray Of Light". Pryč je tedy dlouholetý spolupracovník Mike Batt, který zpěvačce pomáhal s předešlými alby.

"The House" je hudební výlet do minulosti a budoucnosti zároveň. Staré postupy se tu prolínají s novými, jeden hudební žánr je vystřídán dalším a rozdílné nálady se mísí do hořkosladkého koktejlu. Za zmínku stojí zpěvaččin dech beroucí hlasový projev, pohrává si se všemi možnými polohami, jak těmi veselejšími, tak i bluesově sklíčenými. Některé jazzově laděné písničky trochu připomínají tvorbu Norah Jones, ale jakékoliv napodobování je zcela vyloučené, obě zpěvačky vnímají hudbu dostatečně rozdílně a stejně tak i posluchač musí cítit patřičný rozdíl.

Takzvaná křehká alba mají občas sklony posluchače nudit a vyvolávat pocit, že těch niterných prožitků už bylo nějak moc. Alespoň pokud na ně zrovna posluchači nemají náladu. Katie naštěstí není tento případ. Dala vzniknout pestrému albu s různorodými vlivy. Díky "Twisted" se vám možná vybaví Kate Bush a úvodní "I'd Love To Kill You" zní, jako by unikla z alba "Seventh Tree" britských Goldfrapp. Zřejmě nejhitovějším kouskem celé desky je první singl "The Flood", který začíná velice intimně a v druhé polovině se přehoupne do svižnější, takřka tanečně laděné písničky. Elektronické podbarvení skladbě neskutečně sedlo a dovolím si říct, že by si zpěvačka mohla dovolit natočit celou desku v podobném duchu, protože akustickoelektronický pop s tak silným nábojem umí málokdo. V protikladu k tomuto stylu stojí píseň "No Fear Of Heights", která díky procítěnému zpěvu a smyčcovému základu jasně dokazuje, že Katie je neuvěřitelně všestranná. Další svoji tvář nastavuje umělkyně v rockově šmrncnutých "Plague Of Love" a "God On The Drums, Devil On The Bass".

Byla by škoda nezmínit neodmyslytelnou součást zpěvaččiny tvorby - texty, které kvůli angličtině bohužel nemůže docenit každý. Všechny jsou citlivé, poetické a zároveň velmi civilní. Zpěvačka se netají svou zálibou ve filozofii, díky které by slova k písním mohla fungovat i jako oduševnělé básně plné skrytých významů. Titulní píseň "The House" je toho zdárným příkladem - z textu podpořeného uhrančivým zpěvem samou krásou mrazí.

Svérázná interpretka Katie Melua se opět vyznamenala. Natočila výbornou a dobře čitelnou desku, z které čpí láska k hudbě na sto honů. Díky mnoha stylům a hudebním vrstvám, kterých zpěvačka využila, vzniklo nadčasové album, které potěší každou citlivou duši. Nenudí, neopakuje se a nikoho nekopíruje - to se dnes jen tak nevidí.