Když se na pódium o berlích přikulhal basák Zuzany Smatanové, hostila Lucerna pouze hrstku návštěvníků. Pokud by pro někoho berle měly znamenat následek divokého koncertu, kde se lámou nohy skákáním do publika, byl by trochu zklamán. Ten večer by se totiž skákající pouze blíže seznámil s podlahou Music Baru, jelikož takhle poloprázdný sál klub dlouho nezažil. Situaci zachraňovali především naši slovenští bratři, jejichž počet v publiku stačil na to, aby bohatě podpořili obě své hvězdy.

Pokud by se měl úterní večer brát jako souboj dvou titánů, nejspíš by ho vyhrála ženská polovička z těchto protagonistů. Ačkoliv Zuzana Smatanová začínala před nijakým publikem, Peteru Cmorikovi jej vzorně připravila. Většina lidí začínala Zuzčin set sledovat vsedě. Když ale zhruba v půlce zjistili, že slovenská tmavovláska nekouše, přišourali se nesměle blíž k pódiu, kde se následně rozhýbali. Dlouhonohá sympaťačka působila s kytarou kolem krku jako začínající Alanis Morissette a rozdávala úsměvy na všechny strany. Pokud zrovna neproháněla svůj nástroj jako kdejaký rocker, vlnila se do rytmů muziky, čímž jistě potěšila nejedno pánské oko. Peter Cmorik hrající hned po ní se rozhodl pro spíše komornější projev, a proto na pódiu působil línějším dojmem než jeho kolegyně. 1:0 pro Zuzku.

I kdyby vyhrál nějaký interpret v Česku pětkrát Zlatého Slavíka, jeho fanoušky to příliš neoslní. U našich východních sousedů je to ale jinak. Můžeme Slovákům jenom závidět, že první příčky jejich Slávika okupuje (už popáte) zrovna tahle pětadvacetiletá zpěvačka. Spolu s Katarínou Knechtovou svými hlasovými možnostmi dokazují, že patří ke špičce slovenské pop music, a tak se jim dává zasloužený prostor. Ačkoliv v Česku máme také spoustu dobrých zpěvaček, málokdo jim onen prostor přenechá, jelikož se u nás sází na osvědčené pěvecké jistoty. Peter Cmorik nastoupil do dobrého vlaku, ale invence v jeho tvorbě je obdobná jako u českých výherců SuperStar.

Slovenka poctivě střídala jednotlivé písničky ze svých desek a přidala dokonce i rozpustilou cover verzi "Čerešně" od Hany Hegerové. Při písních "Daj ruku do mojej ruky", "Nech sa deje, čo sa má!" nebo "Zdá sa, že to stačí" slovenská část publika poctivě zpívala. Protest pražského návštěvníka, že se nemůže připojit, protože nezná slova, vyšuměl do ztracena. Atmosféra díky Zuzčině práci s publikem, příjemným písničkám a hlavně skvělým pěveckým výkonům začala připomínat útulnou sešlost přátel, kteří se sešli na koncert.

Co si vydobyla, ale její následník lehce pohřbil. S volnou košilí se třpytivou lebkou na zádech působil jako Jon Bon Jovi, ale odpovídající přízeň diváků se mu nepodařilo získat. Čím to že někteří se v půli jeho setu zvedli a pokorně odjeli domů? Pozdní hodinou? Neznalostí písní? Nudou? Je fakt, že Peter přidal do své muziky více rocku, přesto toto vystoupení postrádalo oproti předchozímu drive. Naopak se utápělo v milostných baladách, což sedící část publika uspávalo. Přehnaně účinkovala mimo jiné i kytarová sóla spoluhráče z Peterova "bandu", který se nejspíš rozhodl, že všem ukáže, jak se to "válí na kytaru". Hudební výkon byl bezesporu úctyhodný, avšak při šestém sólíčku už lidé neměli na další kytarové onanie náladu. Chtěli slyšet zpívat hlavně Petera. Ten nalezl podporu hlavně v kapele své hnědooké kolegyně, hlasy jejích členů doprovázely nebojácně každou písničku. Vítěz druhé řady soutěže Slovensko hledá SuperStar sáhl i pro anglický repertoár, který mu výborně sedl, a probouzel tak přítomné z deliria.

Účel obohatit posluchače a seznámit ho s hudbou za hranicemi splnil večer hlavně v první hodině. Peterovi na výsledku ubírala možná i skutečnost, že hrál druhý v pořadí. Jeho fanoušci si ale nejspíš přijdou na své i tehdy, když vypadá zpěvák na pódiu unaveně či nemastně neslaně. Slovenský večer neurazil, pro lepší náladu se mohly servírovat i proslulé halušky, ale kde nic tu nic. Dvouhodinová dávka muziky stačila. V tomhle boji ale jednoznačně slízla smatanu jedině Zuzana.