Američtí Dave Matthews Band. Záruka nejlepších koncertů, jaké můžete slyšet. Dva běloši a tři černoši z okolí města Charlottesville, Virginie. Akustická kytara Davea Matthewse (popř. elektrická, jak je tomu u přelomového a právě recenzovaného "Everyday"), basa (Stefan Lessard), saxofon (Leroi Moore - ten ale obsluhuje svými plícemi i flétnu a klarinet), housle (Boyd Tinsley), bicí (Carter Beauford). S tímhle složením se už dají dělat velké věci. Nevím ale přesně, co dnes psát. Mohou za to samotní DMB, protože takřka změnit styl, to se recenzentovi nedělá, a ještě horší je, když to udělá u nás ne příliš známý band. Tak nevím, kolik místa mám věnovat kulturní osvětě o světě předeverydayovém. Ale uvidím, jak se mi to podaří promíchat.

Nejprve svět DMB před "Everyday". Kapela si vytváří zcela osobitý melodický sound ve stylu Amerika potkává Afriku a utkávají se s celým světem. Klokotající směsku, ze které každou chvíli vypadne úchvatné sólo. Jejich desky působí dojmem jednoho velkého jamu. Ale přitom se v Americe jedná spíše o střední proud! Takový bych si u nás také nechal líbit. Ne nadarmo se bílý kapelník Dave Matthews narodil v Johannesburgu, kde si osvojil prazvláštní ale okouzlující hru na akustickou kytaru. Je v ní jazzovost i nervozita a odsekávanost. A k tomu ten jeho neobvyklý chvíli neklidně těkající hlas, vzlétající občas docela vysoko, i neklidně polykající slova, a který tak skvěle doplňuje nepředvídatelně ubíhající tok hudby.

Dave Matthews má hlasové nadání od pánaboha, ne že by byl jeho hlas vyloženě krásný, ale je originální, nabitý energií a pohrává si s melodiemi i slovy. Jsou chvíle kdy je tichý, melancholický, jindy zase až grungeově drsný (to zvláště platí o posledním studiovém albu "Before These Crowded Streets" - za výkony v některých písních by si vysloužil angažmá i u Sepultury). Ale i ostatní jsou skvělí muzikanti, o jejichž improvizačních schopnostech a chuti k jamování se dá mluvit pouze v superlativech. Za velkou louží je to skupina z nejuznávanějších, schopná vyprodat dva dny po sobě chicagský stadión pro více než sedmdesát tisíc diváků. Schopná sestřelit svým albem číslo jedna v americkém žebříčku prodejnosti.

Ale kdo ji zná u nás? Kdo ví, že když časopis Rolling Stone vyhlašoval před časem jednu z mnoha anket o nejlepší album, DMB se sice neumístili v první stovce, ale autor článku je neopomněl zmínit pro jejich úžasné koncerty. Pokud navíc sledujete současné žebříčky prodejnosti v Americe, víte, že okamžitě po vydání se "Everyday" umístilo na prvním místě se 732 tisíci prodaných nosičů během jednoho týdne! A to i přesto, že nové album nabízí zcela jiný pohled na skupinu, než na jaký jsme zvyklí.

"Everyday" je čtvrtým studiovým počinem DMB, ale už osmým celkově, pokud budeme počítat i EP a především záznamy koncertů, a od ostatních se hodně liší. A co se tedy změnilo? Je toho hodně. Určitě se změnilo duševní rozpoložení Davea Matthewse. Stál takřka na vrcholu své hudební kariéry, finančně zajištěn na celý život, ale bez touhy něco konat. Utápěl se v depresích. S nahráváním nové desky nebyl spokojen. Potřebovalo to nějaké vykolejení ze stereotypu. A tím vykolejením, které poslalo téměř hotové album do šuplíku, byl producent Glen Ballard a elektrická kytara. Ten Ballard, který "udělal" Alanis Morissette. Nahradil starého známého Steva Lillywhitea (fanoušci U2 zbystří, ano - předchozí alba DMB produkoval ten samý člověk co alba U2!). A pokud třeba znáte rozdíly mezi Alaninými dvěma deskami, uděláte si obrázek, k jak velké změně mohlo dojít u DMB.

Přelomem bylo ono spočinutí elektrické kytary v náručí Dave Matthewse (on sám o tom říká: "Když jsme byli u Glena poprvé ve studiu, hrál jsem tradičně na akustickou kytaru. Pak jsem si všiml zvláštní kytary stojící v koutě. Ptal jsem se na ni a Glen mi jen řekl, ať si ji vezmu. Bylo to něco úžasného, dobrodružného! Přitom jsem si vždy myslel, že já a elektrická kytara, to nejde dohromady"). Zmizely tak dlouhé rozvláčné skladby nabouchané saxofonovými, kytarovými nebo houslovými sóly. DMB se podřídili určitému řádu a tak už "Everyday" nemá tak blízko ke koncertu jako měly desky předchozí. Žádné osmiminutové opusy. Všechno má tři a půl, maximálně čtyři minuty. Ale zase je to velmi hutné a výživné. Jak sklenice medu, ale rozhodně ne tak sladké. Některé písně jsou dynamické jako nikdy předtím. Díky elektrické kytaře zní DMB rockověji více než kdy jindy a prvky jazzu, folku, blues, world music či jiných žánru jsou mnohem méně patrné. Ale naštěstí i u této desky najdeme charakteristické rysy starých DMB. Jen nejsou tak patrné a skrývají se spíše v druhé části alba.

Už při první skladbě (a zároveň i pilotním singlu) "I Did It" útočí na vaše uši riff elektrické kytary. A Dave Matthews vemlouvavě zpívá: "Udělal jsem to, myslíš, že jsem zašel moc daleko?" Já myslím, že ne. První část desky je plná kytar s pearljamovským nádechem i vedderovského hlasu (třeba "I Did It", "So Right"), střídají se zde poměrně pravidelně rychlé kytarové pasáže s těmi melodičtějšími, ale je to celé moc předvídatelné, svázané bez dřívější spontaneity. Např. "The Space Between" nabourává až kýčový klávesový motiv. Všechny ty řeči o nutnosti vývoji skupin jsou sice pěkné, ale když jste v něčem výjimečný, půjdete zničehonic dělat něco jiného? Asi ne.

Určitý strukturální zlom najdeme v půlce desky. Mé oblíbené skladby začínají až s šestou "If I Had It All". Protože ty se už mnohem více blíží DMB z předešlých desek. Hitem je pro mě našláplá "What You Are", ve které se Matthews konečně opře do zpěvu od srdce. A ten zpěv je ze začátku hodně zvláštní, tak nějak orientálně zkreslený. A protože v redakci jsou i popaři, prozradím vám i jejich potenciální oblíbenkyni - chytlavou popovku "Angel" s pěkným kytarovým doprovodem. Mohla by to být věc, kterou by snesly české hitparády. Uvidíme. A ještě jednoho favorita mám. Křehkou věcičku "I Sleep To Dream Her". Procítěný zpěv Matthewse, příjemné aranžmá a krásný saxofon dotváří atmosféru opuštěnosti a tužeb. I hosty bychom na "Everyday" našli. Carlos Santana oplatil Matthewsovi jeho návštěvu na albu "Supernatural" v trochu klišovité latině "Mother Father" se stejně klišovitým textem o tom, proč je svět tak špatné místo pro život. Docela oblíbené Matthewsovo téma. A v závěrečné "Everyday", která začíná jako spirituál, se objevil i africký zpěvák Vusi Mahlasela.

Resumé: "Everyday" je velmi dobré album, ale přesto nedosahuje kvalit předchozích alb a především koncertů. Proto tajně doufám, že DMB jednou dorazí na koncert i k nám.

CD k recenzi poskytla firma BMG.

Album: Dave Matthews Band - Everyday
Hodnocení: 8/10
Celkový čas: 50:58
Skladby: I Did It, When The World Ends, The Space Between, Dreams Of Our Fathers, So Right, If I Had It All, What You Are, Angel, Fool To Think, Sleep To Dream Her, Mother Father, Everyday