Ale bylo by fér si přestat nalhávat, že v tom všem mohou být dále, než tomu bylo se singlem "Counterpoint". To byl ten moment, kdy si mohli dát do slova Manchester vsuvku MAD. Byla v tom lehkost, bezstarostnost, ale zároveň neuvěřitelná síla - takové ranní povzdechnutí nad skvěle propařenou nocí. Aby nedošlo k omylům - "Acolyte" je dobrá a po všech stránkách příjemná deska, ale singl "Counterpoint" byla rána přímo na solar, což album už bohužel není.

Kdybych měl označit viníky, začal bych u té přílišné přežehlenosti. Jsou místa, kdy je to fajn, ale jsou taky místa, kde by desce slušely ostřejší lokty. A i když v "Doubt" nebo "Halcyon" jsou kytary řízné, dojmu naaranžované šlehačky se ubránit nemůžu. Sympatické je, že Delphic nechtěli vytvořit pouze radio-friendly kousky a stopáže přesahující pět minut nejsou ani ojedinělé, ani nenudí. Slovo "Acolyte" by se dalo přeložit jako církevní učedník, který přisluhuje knězi. Z tohoto hlediska se jedná o snaživého hocha, u nějž by se jeden rozhodoval, jestli mu to prospěchové stipendium přiznat, nebo ne.

"Hrajem něco jako druh emocionálně-chytlavé euforické dance music," řekli mi. Emocionální určitě, chytlavé taky, euforické kdysi a dance jen občas. Ale nevykládejte si to zle, jak už jsem napsal, to album je dobré a rozhodně se k němu vracet budu. U mě Delphic ale možná měli tu smůlu (nebo jsem ji měl já), že když jim vyšel debut, já byl zcela spoután taneční alchymií Joye Orbisona, vedle kterého mi tohle trio z Manchesteru přijde jako "Acolyte" v tom nejzákladnějším slova smyslu - sorry.

Delphic - Counterpoint