Vcelku příjemný bolehlav

Pár kluků, co chtějí od muziky víc, než jen o ní kecat u piva, se třikrát týdně schází ve zkušebně. Všichni jsou fanoušci nabroušených kytar, mají své vzory a hlavně chtějí hrát. Jednou za čas, když mají dostatek materiálu, rozbijí prasátko, ve studiu všechnu svoji snahu a energii transformují do stříbrného kotouče, jenž pak rozešlou po redakcích, a šup zase zpátky do zkušebny. Znáte ten příběh?

Pravděpodobně jo, vždyť takový model se opakuje u tisíců kapel od Aše po Jablůnkov. Rozhodujícím faktorem úspěchu je v tomto případě vedle průbojnosti a marketingu také samozřejmě kvalita. Symbiózou s vydavatelstvím Cecek první předpoklad Headache naplnili, kvalitativně je ovšem co dohánět. Eponymní opus se sice nachází lehce nad průměrem a nepochybně stojí za více než jeden poslech, jenže těch much kolem nebzučí zrovna málo.

Headache to vzali za správný konec. Skupina nepochybně chápe, jak to má v ideálním případě vypadat, a od svých vzorů (slyšet jsou třeba spříznění Fourth Face) přejala to lepší. Celé to navíc působí autenticky a upřímně, že jim odpustíte jak nepřesvědčivý vokál (ten je sice dostatečně štěkavý, ale slova často splývají do jednolité matlaniny), tak i některé opakující se motivy.

Směsice nu-metalu, crossoveru a hardcoru na první poslech nepostrádá nic, co v podobné muzice čekáte. Skladby mají říz, několik velmi solidních melodických nápadů i řádných riffů. Jenže pětice z Ledče nad Sázavou chce tak moc předvést, co všechno umí, že je toho zkrátka až příliš. Jednotlivé motivy v rámci jedné skladby se vzájemně tlučou, síla a celistvost písní se tím drobí do vzájemně nefungujících pasáží a náboj je ten tam. K čemu pak jsou dílčí zvukové nápady a vyhrávky, když skladba jako celek nefunguje...

Potenciál by byl, jenže to je v téhle muzice bohužel málo. Tak tedy ještě více píle a schopný producent - to by mělo pro příště stačit. A hlavně si pamatujte - v jednoduchosti je síla.