Yoko se opět pokusila vrátit zpět ke svým hůře identifikovatelným žánrům a sestavila apdejtovanou verzi své legendární psychotropní květinkované kapely Plastic Ono Band, do jejíhož čela dosadila svého syna Seana Lennona.

První sekundy působí docela odstrašivě. Pomyslíte si, že se Yoko asi na stará kolena chtěla zavděčit fanouškům, kteří jí věrně stojí po boku a podporují ji celá ta desetiletí, a proto jim chce předhodit obnovenou verzi toho, čemu kdysi podlehli. Polknete a posloucháte dále. Zjišťujete, že na ní a jejím avantgardním působení nacházíte něco zvláštního. Její pěvecký projev je nepříjemně podmanivý. Afektovaný a lexikálně v mnoha místech nesmyslný, heky a skřeky nabitý. Pověstné hrdelní onanie občasné členky Fluxusu jsou zkrátka za ta léta již passé.

Deska se roztáčí a vy cítíte její pomyslné úrovně - v první lyrické, něžné a poetické skladby ("Healing", "Feel The Sand"), v další dojemné, truchlivě citlivé balady ("I'm Going Away Smiling", "Unun. To"), za doprovodu piána a violoncel. Anebo v úplně jiné rovině - stupňující se, hudebně dramatické, pseudoskočné písně s elektronickými prvky a překvapivě i rytmy ("The Sun Is Down").

Díky ryze umělecké podstatě alba zažívá posluchač jakousi emocionální výpravu. A to i do historie - cítí nefalšované rytmy a užívá si dvou sólových elektrických kytar ve dvou zvukových kanálech. Dostane i dávky poezie, revolučních výkřiků, japonštiny a retro echo efektů na vokálech. Deska může mylně působit zpátečnicky, může být brána jako další zcestný výlev jedné staré rozvzpomínané paní umělkyně... Bezpochyby si to ale nezaslouží.

Yoko Ono Plastic Ono Band - I'm Going Away Smiling (live)