Příští rok oslaví textař Pavel Šrut sedmdesáté narozeniny a právě k životnímu jubileu se rozhodl nestor tuzemského bigbítu Michal Prokop pogratulovat tím nejvkusnějším způsobem - uspořádáním koncertu na Šrutovu počest. Výjimečné vystoupení "Šrutoviny" ocenili i fanoušci, kteří v Divadle Archa při bezmála tříhodinovém představení vytvořili elektrizující atmosféru.

Šrut je pro Prokopa a celý Framus Five múzou a velice důležitou postavou. Jeho básně patří ve zhudebněné podobě k vůbec nejznámějším zářezům tohoto souboru. Je autorem kultovních kousků "Hospoda na věčnosti", "Nic ve zlým, nic v dobrým" nebo "Kolej Yesterday" a právě tyto písně tvořily páteř repertoáru večera.

Kromě hudební produkce se na plátně promítala i projekce jiných Šrutových děl. Renesanční Šrut je také autorem literárního scénáře k večerníčku "Bob a Bobek" nebo k úsměvnému krátkému hororu o Péťu Fotkovi. Stěžejní pro hudební průmysl přesto zůstává ale jeho textařská výpověď.

Prvním z hostů, které Michal Prokop do Archy pozval, byl Luboš Pospíšil a jeho 5P. Vrcholem jejich čtyřpísňového vystoupení pak byla zhudebněná "Groteska" Pavla Šruta: "Vždyť A miluje B, která má oči hedvábné, jenomže A je ženatý a jeho žena C jezdí k D v pátek do chaty. Jenže B se C netýká, spíš myslí na E - medika, když se s A parkem vracejí, napadne ji, zda E nemá F přes noc na koleji. Jenže F Itala jménem G v menze potkala, G ale čeká dítě s H a navíc poznal CH, teď už mu chybí odvaha. Pak A, co má rád B, jde jednou na večeři s I, kde potká první lásku J, co rozvedla se s K, a je to smutná groteska."

Nejpůsobivějším songem první části večera byla akustická verze "Staré písně", kdy Michal Prokop usedl za klavír (který byl bohužel nešikovně schován na samém okraji pódia) a dech beroucím způsobem odehrál pražskou baladu z desky "Kolej Yesterday" z orwellovského roku 1984.

Druhá část večera začala křtem Šrutovy aktuální básnické sbírky "Nejkrásnější bývají na útěku", jejíž ústředním motivem jsou milostná i nemilostná melodramata. Samotný křest byl vyšperkován Šrutovou přítomností, panáky tullamorky a nebývale inteligentními monology jednotlivých aktérů. Křtu se ujal houslista Honza Hrubý: "Jsem Jan a dneska i křtitel. Ať se stane, co se stane, tahle kniha se nikdy neobjeví v Levných knihách." Šrut přidal krátké moudro a za hlasitého potlesku se odporoučel z pódia: "Začal jsem psát texty, abych nemusel zpívat. Psát knihy jsem začal proto, abych nemusel mluvit."

Když se na pódiu objevil Xindl X, ztělesnění mladé krve tuzemské poezie, dostavil se u konzervativního publika pocit strachu o narušení bigbítové hegemonie. Ten pocit se však vytratil hned s prvními slovy "Dysgrafika". Po něm následovala "Chemie" a "Hollywood". Publikum, tvořené především ze starší generace, se s Xindlem setkalo možná poprvé. Snad i proto následoval po jeho vystoupení vůbec nejdelší aplaus. Jedinou vadou Xindlových písní ale zůstává jejich neúnosná délka. Sdělení, které by se vešlo do standardních tří minut, má v jeho provedení dvojnásobnou stopáž.

Právě s délkou vystoupení měl v závěru problém i sám Michal Prokop. Při jeho poctě americkým bluesovým velikánům se totiž začal večer až zbytečně protahovat. Prokop sice při návratu do 60. let doslova exceloval, při čemž "Boom Boom" zvládl snad ještě lépe než John Lee Hooker, jenže publikum bylo po třech hodinách produkce nesoustředěné. Přestože je Prokop jedinečný zpěvák, nedokázal ovládnout svou touhu po improvizaci a závěrečný bluesový set se tak natáhl až na téměř hodinu čistého času.