Máme za sebou další hudební dekádu. Deset let, co opět změnilo svět. Pokud konec osmdesátých let přinesl sametovou revoluci, pád Berlínské zdi a krach komunistického svazu, což mělo za následek, že devadesátá léta byla jedním velkým mejdanem, oslavou svobody a míru (byť výjimky se našly), začátek jednadvacátého století nám mediálně objevil nepřítele nového - terorismus. A tahle trpká pachuť ovlivnila výrazně i hudbu. Ať už tématicky (do Bushovy politiky se opřeli i Radiohead), nebo obsahově (americká verze debutu The Strokes neobsahovala písničku zesměšňující newyorské policisty, protože se to prostě po 9/11 nehodilo). Příkladů je samozřejmě bezpočet.

Přesto se ale uplynulých deset let vyznačuje především tím, že nic nevykračuje z řady. Ano, konzumní mašinérie objevila ještě jednodušší cestu k penězům než boybandy a do popředí se dostaly talentové (ne)pěvecké soutěže typu Česko hledá SuperStar, MTV zase jednou ovládlo r'n'b a zažili jsme boom reunionů i exhumaci osmdesátkového electropopu, ale vše se tak nějak vzájemně vyvažovalo. Nejvýraznější změnou tak je fakt, že se hudba stěhuje na internet - od mp3jek a streamování hudby či videoklipů až po hudební publicistiku.

Snad i proto je náš žebříček stovky nejoblíbenějších alb uplynulé dekády tak rozmanitý a pokrývá téměř kompletní populární scénu. (Až na metal, ale to už se snad dávno ví, že kritici prostě metal nespolknou a budou ho ignorovat. I když je jako hudební styl nesmrtelný…) Cílem našeho žebříčku není sdělení tak to bylo a jen my máme pravdu, ale seznámení čtenářů s naším pohledem na uplynulé desetiletí. Odráží se v něm nejen náš hudební (ne)vkus, ale i naše zapomnětlivost a všechny osobní úchylky. Vždyť jak jinak si vykládat to, že v něm najdete úlety typu The Teenagers?

V rámci jednotlivých žebříčků shrneme postupně i jednotlivé roky. Připomeneme si, co zásadního se v nich událo, kdo na výročních ceremoniálech za co děkoval a která alba mizela z pultů (respektive vytěžovala servery iTunes) nejvíce. Pokračujeme tou horší polovinou první desítky a těšit se můžete na Anthony And The Johnsons, Bon Iver, Interpol, Petera Foxe a Sufjana Stevense.

---

100 - 91 | 90 - 81 | 80 - 71 | 70 - 61 | 60 - 51 | 50 - 41 | 40 - 31 | 30 - 21 | 20 - 11 | 10 - 6 | 5 - 1

Datum vydání: 19.8.2002
Produkce: Peter Katis, Gareth Jones
Prodeje: ?

Joy Division je nepochybně jednou z nejinspirativnějších kapel historie. Na špičce pyramidy vytvořené ze všech těch současných skupin, které třeba i nezáměrně atmosféru manchesterských rodáků kopírují, stojí Interpol. Newyorský kvartet načasoval vydání debutu trochu nešťastně, totiž do chvíle, kdy se oči hudebních fajnšmekrů upíraly na jiné Newyorčany - floutky The Strokes.

Srovnání dvou hvězd dekády, které svými debuty definovali neo pojetí hudebních stylů, dokazuje, jak nedostačující je jejich onálepkování značkou indie rocku. Rozdíl mezi nimi je totiž v rámci tohoto žánru opravdu maximální. Poznávacím znamením, hlavní devizou a lapačem holek v jednom je Paul Banks, mozek kapely a autor většiny textů, které pod jeho rukou dostávají podobu lyrických básní. Jeho lehce identifikovatelný baryton je nejsilnější především v baladách, které zaplňují zhruba polovinu alba.

V té druhé se na "Turn On The Bright Ligts" potkáváme s kytarami, které by snad utekly ke starým známým Strouks, nebýt mimořádného důrazu na basovou linku, brilantních textů a ano, znovu onoho nonšalantního Banksova zpěvu/přednesu, který by nejspíš udělal jímavým i popěvek na fotbalovém stadionu. Na jakémsi fóru anonym upozorňoval: "Neposlouchejte Interpol v depresi, jinak se zabijete," což je tak trochu nepřesná nadsázka.

Teze, která se naopak potvrdila, že i ti největší drsňáci doma potají brečí. S největší pravděpodobností zrovna s touhle deskou v přehrávači.
-- Dominika Jiroušková

Interpol - Obstacle
"Buďte opatrní v prohlašování, že Interpol jsou jen další malá jiskra v newyorské pánvi, protože přesně takhle požár vzniká - když jsou věci pořádně horké a nikdo jim nevěnuje pozornost."

Andy Frankowski, Drowned In Sound

---

Datum vydání: 26.9.2008
Produkce: Peter Fox, The Krauts
Prodeje: 800 tisíc GER

Nejlepší německá nahrávka posledních deseti, sta či snad tisíce let neuznává pražádné hranice a má dopad napříč vesmíry. Despekt k čemukoliv německému (kromě hraného němectví R+) patří k tuzemskému koloritu, což je v konkrétním případě lišáka Petera Foxe ohromná škoda. Jeho dancehallové album "Stadtaffe" je totiž světovým unikátem a chameleonem, majícím schopnost prohlubovat deprese stejně dobře jako manické stavy. Němci Rakušanům dlouho záviděli bílého rappera Falca, až byl stvořen fenomén Petera Foxe, jenž po letech zase bourá zaběhlé pořádky - že kvalitní hiphopová produkce musí pocházet jen z východního (popř. západního) pobřeží USA.

"Stadtaffe" je neskutečně kompaktní a má extrémně silný vnitřní příběh. Jedinou vadou na kráse zůstává fakt, že je limitovaná tématy. Peter Fox aka Enuff je totiž fixován na Berlín s podobnou razancí jako Freud na penis. Na svém sólovém debutu tak pokračuje v cestě, jakou si vyšlapal již jako frontman kultovních Seeed - do nekonečna opěvovat a zatracovat matku všech měst, Berlín. Hlavně pak tu kurvu, co má za blyštivým výstřihem vytetováno: Kreuzberg.
-- Lukáš Benda

Peter Fox - Alles Neu
"Fox může sám sebe plácat po zádech, a to jak za odvahu riskovat, která se mu vrací v podobě vyprodaných koncertů, tak za přirovnání k německému Mikeu Skinnerovi."

Katka Guziurová, Zaostřeno na podpultovky

---

---

Datum vydání: 5.7.2005
Produkce: Sufjan Stevens
Prodeje: ?

Písničkář Sufjan Stevens si před lety dal za úkol natočit sérii desek věnovaných jednotlivým americkým státům. Zatím zvládl jen dvě - "Michigan" z roku 2003 a o dva roky mladší nahrávku, jejíž celý název zní "Sufjan Stevens Invites You To: Come N Feel The Illinoise". Obyvatelé zmíněného státu by možná chtěli, aby portrét byl trochu uctivější - Sufjan zpívá o mafii, UFO a Supermanovi, ale třeba "Chicago" je nefalšovaný milostný song věnovaný městu.

Instrumentální podklad sahá od intimních klavírních vyhrávek "The Seer's Tower" až po bohaté aranže titulní skladby nebo "They Are Night Zombies!!...". Dojde samozřejmě i na Sufjanovy oblíbené nástroje bendžo a hoboj. Pokud Sufjana někdo řadil do škatulky písničkářského folku, musel díky tomuto albu změnit názor. Barokní pop? Indie pop? Je to jedno, "Illinoise" je album dýchající ambicemi, pod nimiž lze pořád slyšet bušení lidského srdce.
-- Karel Veselý

Sufjan Stevens - Chicago
"Stevens je možná obchodník s deštěm, ale má v nabídce sakra dobré věci. A stejně jako mnoho dalších nevěrohodných obchodníků se dokáže proměnit v lidskou bytost pokaždé, když jej začnete podezřívat."

James Christopher Monger, All Music Guide

---

Datum vydání: 1.2.2005
Produkce: Anthony Hegarty
Prodeje: ?

Candy Darling na fotce Andyho Warhola na obalu "I Am A Bird Now" má svou symboliku. Antony Hegarty na druhém album spojuje tématiku duality, smrti a životních transformací. Teskné kompozice, plné smutku a emocí, mu přinesly mnohem větší komerční ohlas než bezejmenný debut Antony And The Johnsons, ten však po právu kritika vychvalovala pro vyrovnanost a žánrovou vyhraněnost. "I Am A Bird Now" přineslo i mnoho hostů: Lou Reeda (namluvil úvod pro "Fistful Of Love", v níž jinak hraje na kytaru), Devendru Banhart, Rufuse Wainwrighta (v poutavé "What Can I Do?") a Boy George, s kterým Antony nazpíval skvostné dueto "You Are My Sister". Nejenom tato kompozice naplno ukazuje význam kontrastu mezi světlem/životem a tmou/smrtí.

Černými stíny vykreslená poetika jeho vnitřních pocitů a vypilovaná hudební aranžmá podlamují při poslechu kolena. Antony svým hlasem bere všechny iluze a ždíme vás do poslední suché nitky vašeho kapesníku. Má jasně rozpoznatelný styl a i když hostoval na mnoha rozdílných projektech (Hercules And Love Affair, Björk), je to jeho nezaměnitelná rozpoznávací značka. Alby zatím spíše šetří (vydal tři), protože si musí být zcela jist výsledkem a sevřeností materiálu; velká pozornost během natáčení mu pak ale přináší zasloužené ovace. Jeho snahy převážně uvítají ti, kteří sázejí na hluboké emoční výrazivo, kterého je na "I Am A Bird Now" přímo požehnaně.
-- Dan Hájek

Anthony And The Johnsons - Cripple And The Starfish
"A teď, pokud mě omluvíte, si jdu tu zasranou věc pustit celou znova a zatraceně dobře si pobrečet. Er..."

Anthony Gibbons, Drowned In Sound

---

---

Datum vydání: 19.2.2008
Produkce: Justin Vernon
Prodeje: ?

Indie scéna vždy potřebovala outsidery jako sůl a Justin Vernon tohle před vydáním své debutové sólo desky splňoval naprosto dokonale. Rozpadla se mu kapela DeYarmond Edison, opustila ho přítelkyně a doktoři mu diagnostikovali mononukleózu... Solidní facka do úsměvu. Vše ze sebe ale dostal během necelých čtyř měsíců na chatě ve Wisconsinu, přičemž výsledkem bylo devět kol v boxérském ringu s vlastní apatií.

Devět kol, která jsou do jednoho strhujícím soubojem s démony ve vlastní hlavě. Nejde však o sydbarrettovské psychedelické průlety nevědomím, ale o křehké, čisté, snadno čitelné a hmatatelné zpovědi, které vzbuzují v antisymbióze se špinavou lo-fi formou neuvěřitelné emoce. Téhle desce nejde nepodlehnout, pokud se do ní opravdu plně ponoříte.

A pokud podlehnete, tak si teprve uvědomíte, jak moc vás změnila, protože vám najednou přijdou některé věci neuvěřitelně prázdné. Protože... tak hluboko jste ještě nikdy neměli šanci proniknout. A to je teprve ten důvod, proč musíte před Justinem Vernonem smeknout. Máte to jen zprostředkovaně v peckách iPodu, on si to prožil na vlastní kůži a ve vlastní hlavě.
-- Miroslav Böhm

Bon Iver - Skinny Love
"'For Emma...' je úkaz, zhmotnění představ mnoha lo-fi kytarovkářů o dokonalé nahrávce. Deska, která může změnit váš vkus, nasměrovat posluchačské preference."

Radek Londin, makrorecenze

---

100 - 91 | 90 - 81 | 80 - 71 | 70 - 61 | 60 - 51 | 50 - 41 | 40 - 31 | 30 - 21 | 20 - 11 | 10 - 6 | 5 - 1