Ještě než si pro sebe a svůj ansábl vyhradila pódium hlavní hvězda večera, bušila do zaplněné haly poprocková novozélandská trojice Evermore. Bylo to víc než nudné, stylizace do Muse, ale v tom nejhorším možném kabátě, připadal jsem si jako na maturitním plese kterékoliv americké střední. Evermore nenabídli zcela nic, co by zavdalo důvodu poslechnout si je někdy znovu. Sice se snažili, měli vtipné projekce a celá jejich, tak trochu crazy show zapadala do celého večera, ale nezanechali na většině přítomných žádnou stopu. Support se moc nevydařil, ale o ten tady vůbec nešlo.

Hodina čekání, kterou vyplnila pro O2 arenu již tradiční mexická vlna napříč sedícími i stojícími diváky, se zdála býti nekonečnou, avšak s úderem půl desáté se za zvuků intra objevila v šeru postava cirkusového zřízence, který se chopil přistaveného flašinetu, párkrát zatočil mohutnou klikou a z vrcholu mola vzlétl bájný pták Fénix. Doslova. Na laně zavěšená Pink, jejíž outfit byl stylizován přesně v tomhle duchu, odpálila celou show coververzi "Highway To Hell" od AC/DC, spustila se opona a Funhouse se poprvé zjevil celý.

Scéně dominovaly dvě skluzavky a schodiště po obou stranách pódia, do celé této stage byly vkusně zakomponovány bicí a cirkus se rozjel naplno. Celý program začal pěkne zostra, hitovky "Just Like A Pill" či "Don't Let Me Get Me" nabudily tančící dav k pořádné párty, ostatně celé šapitó dávalo tušit, že tohle bude jedna vélka cirkusová párty, při které hraje tanec hlavní roli. První silnější moment nastal s coververzí od Divinyls "I Touch Myself", kdy se Pink plazila po přistavené červené pohovce a tajemné ruce, které se zjevovaly zevnitř pohovky, ji osahávaly na patřičných místech a asi nejen mě zamrazilo v zádech. Při zpěvaččiných výletech na předsunuté molo lítaly vzduchem plyšáci, kalhotky, podprsenky a chipsy. Pink to vtipně komentovala gesty typu tahle podprda by mi nebyla, je moc velká či slovy "Thanks, this chips are my favourite" nebo "Have you ever been in my bathroom? Because I have many turtles in my bathroom". Nezůstalo tedy jen u obligátního "Hi Prague", ale i děkovačky probíhaly v češtině. Pink se zkrátka dobře bavila a chtěla, ať jsou na tom všichni stejně jako ona.

Po velmi bujarém začátku, zakončeném "So What", přišla na řadu klidnější část setlistu, která nastala při piánovém úvodu k "Family Portrait". V pomalých skladbách se naplno ukázalo, jaká je Pink vlastně zpěvačka. Tóny jí k sobě ladily a nedostatky, které v sobě nesla skotačivá první část koncertu, se rozplynuly velmi rychle. Nemohla chybět politikou načichlá "Dear Mr. President", avšak bylo jasně vidět, že nejen projekcí to myslí tahle Američanka vážně. Přes Led Zeppelin a jejich ""Gonna Leave You" se schylovalo k velkému finále.

Poslední kostým a sám král Freddie Mercury se zjevil na scéně. "Bohemian Rhapsody" dávala tušit, že konec se neúprosně blíží, ale Pink měla ještě pár es v rukávu. Tím prvním byl singl "Funhouse", kdy už tančila celá O2 arena, pak přišla zlomová "Get The Party Started" a při závěrečné "Glitter In The Air" nedýchal skoro nikdo a všichni jen nevěřícně koukali, jak se jen na pár stuhách a závěsech motají tři tanečnice, posléze se k nim přidala samotná interpretka, ponořila se do vodní lázně a efektivní závěr, kdy se halou snášely růžové fáborky a provazce vody stékaly ze vznášející se zpěvačky byl tady.

Pink předvedla show, jakou od ní čekal asi málokdo. Vizuální efekty dotažené do maxima, spousta překvapivých momentů, jako artistické číslo v desetimetrové výšce, výborný zvuk a skvělý zpěv dodaly celé show punc výjimečnosti. Byť tady byla Alecia Beth Moore potřetí, dostala všechny. Klidně by mohla jezdit každý rok.