Žánr black metalu zažívá už několik let razantní návrat na výsluní a to hned na dvou frontách. Zatímco rockující raraši Satyricon vyprodávají haly, rojí se v hlubokém a hlubším podzemí desítky zničujících projektů (Caïna, Xasthur, Lifelover či nejnověji Skitliv), které ukazují, k jak intimním vyznáním lze žánr spojovaný zejména s pocitem vlastní výjimečnosti využít. Norové Immortal započali svou cestu právě tam - v uličkách, kde nezáleží na technickém umu, ale na nekompromisním vyznění - a zatímco zájem o fiktivní krajinu Blashyrkhu jim po celých dvacet let zůstal, v jiných ohledech se posunuli a o nové desce se dá dokonce říci i to, že jde s dobou. Což není tvrzení, jaké bychom si s blackovými nahrávkami spojovali příliš často.

Sedmero skladeb v čele s impozantní "All Shall Fall" a hitovou "The Rise Of Darkness" prokazuje infekci soudobým black'n'rollem, ale i vlivy pekelného a pekelně jednoduchého groovu raných Venom, kteří už před dvěma dekádami zásadně ovlivnili severskou blackovou scénu. V příklonu k atraktivnímu groovu, který přebije i klasické blackové "vosí kytary", můžeme hledat rovněž paralely s nedávným projektem frontmana Abbatha nazvaným I. Není to ale okovaná zbroj a warpaint, jimiž si kapela zjednává pořádek. Mnohem přesvědčivější je totiž velkolepá hra bicích a kytarou vedená komplexní hymničnost, která dává poslechu alba doslovný dojem rychle ubíhající jízdy zasněženou, ale přece pestrou krajinou.

"All Shall Fall" nepolevuje ani na vteřinu. Klasickou blackovou likvidaci reprezentovanou skladbou "Hordes To War" však nakonec přebijí subtilnější heroické eposy mající překvapivě blízko k náladě kapel jako Primordial. Ač nevyvolávají takové mrazení jako legendární blackové nahrávky z 90. let, daří se soudobým Immortal vyvolávat klasické obrazy mocných bojovníků, chladného měsíce i cválajících koní, pro které je vyznává tolik fanoušků. Černobílý světonázor zde nicméně není důsledkem líčidel proniknuvších až příliš hluboko pod kůži, ale důkazem znalého i sebevědomého operování v mantinelech žánru i vlastních fiktivních světů. Více než pomyslný chlad tak deska způsobuje příjemné teplo u srdce pramenící z pomyšlení, že i legendární kapely nahrávají smysluplné desky.

Trápí-li někoho, že Immortal vstupují na pečlivě připravená pódia z tepla hotelových pokojů a nemají nutkání inhalovat před koncertem mrtvá zvířata, nechť sáhnou jinam. Zároveň by ale neměli žít v iluzi, že jejich postoj vypovídá cokoliv o kvalitě odmítnuté hudby. Současní Immortal totiž mají na to, aby si sjednali respekt i u těch, kteří je mají spojené se zhusta parodovanými "lesními" klipy.