Bylo, nebylo, pod Krkonošskými horami, mezi rozkvetlými loukami, přesně uprostřed světa a vesmíru (jak hlásala tabulka na hlavní scéně) v městečku Trutnov. Od čtvrtečního odpoledne na uhájené Bojiště putovaly tisíce natěšených lidí, aby si užily čtyři dny úžasné muziky, rozverného tance, zajímavé společnosti či jedinečné atmosféry na počest čtyřicátého výročí neopakovatelného Woodstcoku, Jana Palacha, Jana Zajíce, jejich polského předchůdce Ryszarda Siwieca, Jana Husa a tradičně také legendárního indiánského náčelníka Geronima.

Podhorské dovádění

Už ve čtvrtek k večeru byla louka přilehlá k areálu plná barevných stanů a aut. My, trapně pracující opozdilci, museli svoje oře (o objemu jednoho litru) vyhnat až na vrcholek kopce, odkud byl alespoň pěkný výhled, a nechat si při manévrování pomoct od slovenských gentlemanů - vždyť odteď jsme, alespoň na těch pár dní, jedna velká, přátelská komunita. Z dálky znějící tamtamy a pokyny náčelníka Václava Havla nás donutily pospíšit si se stavbou přístřešku a vyrazit vstříc festivalovému mámení.

Po západu slunka a prvních hektolitrech piva (kofoly, malinovky) vpadli na hlavní scénu v přírodním amfiteátru skotští Primal Scream, kteří byli pasovaní do role letošních hlavních headlinerů. Jako každý rok tak zahrál největší tahák festivalu už na večírku pro nedočkavé a způsobil, že v pátek zelo několik kanceláří prázdnotou - kdo by si nevzal dovolenou, že. Elektrizující show za to rozhodně stála a okamžitě roztančila celý areál. Energický rock'n'roll, špinavý rock i podmanivá psychedelie. Lepší nažhavení by si festival nemohl přát. Na skvělou pařbu pak navázal americký hardcore Pro-Pain. Silná úderka z New Yorku neúprosně prala do zástupu obdivovatelů živelnou smršť tvrdých rytmů a postarala se tak o jeden z nejnabitějších a nejenergičtějších poslechů letošního ročníku.

Jako praví indiáni

Páteční sluníčko nás vyhnalo ze stanů celkem brzy a hospody ve festivalovém podhradí zaplavily stovky neučesaných, nemytých, okorálkovaných a barevných individuí. Ještěže jsou trutnovští po těch letech už zvyklí. Sluníčko sice pálilo od brzkých ranních hodin, meteorologové v nás ale zaklíčili obavy ze silných bouřek, přívalových dešťů a krupobití. Na nás ale dohlížel pán Jagannáth, a protože jsme se pilně modlili "Hare Krišna, Hare Krišna…", před jasnou zkázou nás uchránil. Těch pár kapek bylo spíš příjemné osvěžení.

Oficiální začátek festivalu odbubnovali po úderu druhé hodiny odpolední americko-rakouští Big City Indians. Čtveřice si vystačila s několika bubny a vyčarovala magickou indiánskou atmosféru, zavedla nás na prérii, kde vyjí kojoti a nad kterou přelétávají orli. A hlavně, indiánský frontman v kožených kalhotách, s obnaženou opálenou hrudí a havraními vlasy nás naučil správný indiánský pokřik. "Zkuste to jen svým hlasem, žádné ruce, to dělají jen falešní indiáni v Hollywoodu!"

S pocitem pravého indiánství jsme se poté oficiálně rozletěli do všech světových stran, vstříc třem scénám - k menší scéně přibyla nově ještě undergroundová hospoda, kde se neučesaně pařilo takřka nonstop. Kemp Hare Krišna tradičně dobíjel baterky a zaháněl nudu v jakoukoliv denní i noční hodinu. Krámky přetékající pestrobarevnými věcmi, které jediné správně doladí váš festivalový look, přitahovaly naše peněženky mocnou silou. Žaludky a vyprahlé chřtány se zase nechaly lákat jídelním koutkem areálu. Festivalová idylka.

Oznámení organizátorů, že na Bojiště pozvali kapelu Kryštof, festivalový lid doslova šokovalo a věřím, že mnozí byli odhodlaní to havířovské formaci jen tak nedarovat. Skupina se však téhle výzvy nezalekla, do podhůří přijela a předvedla nám svoje hity ve skočné a reggae úpravě - no vážně, nevěřila bych, že i z ploužáku "Ženy" se dá udělat rozparáděné reggae! Z kontroverzní události se tak vyklubala poměrně zábavná podívaná, většina přihlížejících si zaskočeně i zatrsala a vzala kapelu na milost.

Slova jsou jen kapky deště

Sobota přinesla mnoha příslušníkům mužského pohlaví jistě zklamání - teploty klesly na příjemných dvacet stupňů, dámy však už neměly potřebu co nejvíce obnažovat svá těla. Říká se, že třetí den je krizový, a na festivalovém lidu to bylo vidět. První dvě propařené noci se začaly ozývat a návštěvníci začali chytat jednotnou vizáž; černé kruhy pod očima, pomačkané oblečení načichlé pivem a ozdobené nálepkami z Tojek či s antiparoubkovskými výroky. Nikdo neměl potřebu řešit, že se brodí už slušnou haldou odpadků, hlavně že se co nejdřív dostane pro vyprošťováka.

Ryze hippiesáckou atmosféru, plnou lásky, míru a přátelství mezi novodobé květinové děti vnesla ruská písničkářka, elegantní dáma v letech, ale také nesmírně charizmatická a usměvavá Žanna Bičevskaja. Ne nadarmo se jí přezdívá ruská Joan Baez, má tu stejnou moc probudit v posluchačích sentiment a smíření. Její hluboký a příjemně nakřáplý hlas hladil, nejen po dlouhých vlasech s vpletenými korálky. Bojiště doslova zaplavil odkaz Vladimíra Vysockého a Bulata Okudžavy.

Tmavě šedivé mraky se odpoledne usídlily nad Bojištěm a chvilku se jim nechtělo pryč. Pořádně se nad námi vyždímaly a proměnily areál v bahenní lázně. Někteří navlíkli barevné pláštěnky, největší úspěch samozřejmě sklidily růžové, jiní se co nejvíce obnažili a nechali bubnovat kapky deště na svá těla. Podnapilé páry se tulily v bahně, jiní si udělali válečné bahenní malování. Déšť jemně rozmazal nápisy na transparentech hlásajících typické výzvy "No war!", "Make love not war!"… Nad Bojištěm se tiše vznášel ten pravý duch Woodstocku, až z toho a z těch studených kapek mrazilo. Velkým vytržením z romantických představ pro mě byl koncert Kurtizán z 25. Avenue, které se vracejí na scénu s výtečným kytaristou a skladatelem, ale o to horším zpěvákem Tomášem Varteckým. Mohl za mikrofonem jakkoliv pohazovat svýma nehorázně dlouhýma dredama, nevydržela jsem ani na svojí oblíbenou "Omylem."

Se západem slunka to na pódiu řádně rozparádili Monkey Business. Tonya Graves v sexy červeném sestřičkovském úboru uchvátila každého, bez rozdílu pohlaví. To nám pak málem ukázal zpěvák Matěj Ruppert, který měl očividně potřebu předvést svoje čerstvě vypracované tělo s řádně vykrouhaným břichem. Předvedl sexy striptýz a poskakujíc v těsných tangách jistě omráčil všechny dívky v prvních řadách. Krom toho a jako vždy daly všem opičky řádnou lekci, jak se dělá pořádná hudební šou.

Trutnovský festivalový lid umí být hodně tolerantní a přívětivý. To si před třemi roky na vlastní kůži vyzkoušela i Eva Pilarová. Tenkrát měla strach, letos se na Bojiště vracela odvážně a jako královna festivalu. S Ruppertem vzdali několika písněmi poctu nedávno zesnulému Waldemarovi Matuškovi, pak to zpěvačka na jevišti rozparádila po svém. Na chvilku si na jeviště pozvala pana prezidenta Václava Havla. Někdo v publiku trefně zvolal "Hele! Eva a Vašek!". Pan prezident se však pouze beze slov prošel po pódiu, zamával a zase zmizel. Bizarní. Pilarka Šúbydúby, jak se jí v Trutnově přezdívá, na závěr svého vystoupení dostala zpečetění svého kralování - náčelník Geronimo jí slavnostně nasadil korunku. "Lepší dárek k sedmdesátinám jsem si nemohla přát," dojatě řekla Pilarová.

A pak festivalové samizdatové tamtamy slibovaly úžasnou podívanou - prý se mladičký liverpoolský zázrak Candie Payne s láskou v retru vyrovná dokonce legendárním Beatles! Krom toho, že zpěvačka neuměle napodobuje PJ Harvey, na což jí však nestačí hlasový fond, a má krásné dlouhé nožky, provokativně navlečené do kraťoučkých kraťásků, jsem teda moc oslněna nebyla. A vlažně se tvářilo i moje okolí. Ospalou náladu z nás vytřásli až brazilští etno-metaloví Cavalera Conspiracy. V loňském roce buráceli festivalem Soulfly Maxe Cavalery, letos vzal metalový mág Trutnov ztečí se svým rázným bratrem Igorem a jejich novým projektem. Ten, zdá se, spojuje to nejlepší, co Jihoameričané kdy stvořili. A trutnovské publikum je za to ocenilo nefalšovaným nadšením.

Sex for free a všudypřítomná vůně marijánky

V neděli byly stanové městečko i areál prošpikované vůní alkoholu a především marijánky, čemuž nezabránili ani policejní prohlídky a procházky s pejsky mezi stany. Čtvrtý den festivalu se kolektivně nesl ve znamení totálního vyčerpání sil i finančních zásob. Někteří tak nabízeli za cokoliv - sirky, drobáky, cígo - svůj speciální nápoj umíchaný ze zbytků alkoholu. Ale ne všem evidentně docházela energie, před jedním ze stanů se dalo narazit i na cedulku "Sex For Free!".

Když nic jiného, z rauše a vyčerpání nás probral Jiří Schmitzer a jeho neuvěřitelné písničky i fórky. Už dlouhou dobu vyhrožoval, že jednou bude opravdu prdel, jen si k tomu musí přizvat další muzikanty, sám by to nezvládl. A ejhle, na Trutnově jej doprovodil Pavel Skála s dalšími hudebníky. Schmitzer dlouho nenapínal a s efektivním prskáním spustil doslova hardcorovou "Prdel," s jejímž náročným textem mu pomohlo celé opojené publikum.

Polští Akurat, na které mě nezávisle na sobě lákalo několik jejich příznivců, pak pomyslně (soráč fastfůdům, kteří hráli až pět hodin po) zakončili skapelovou šňůru. Po skotačivých rytmech Polemiců, Prague Ska Conspiracy či Sto zvířatech mi však Poláci přišli trochu mdlí. Nezúčastněně postávali na jevišti a kytaristu nijak nerozhodilo, ani když mu nad hlavou proletělo pivo a důkladně jej zlilo. Snahu udělat radost českému publiku, mezi které se infiltrovalo i několik Poláků, však Akurati ukázali, když zahráli Nohavicovu "Danse Macabre".

Už od začátku mi neseděla americká vlajka zavěšená nad hlavní scénou vedle české a polské. Jasně, připomínka Woodstocku, ale se současnou politikou Spojených států mám vážně problém. Evidentně jsem nebyla jediná. V nestřežený okamžik svižně vyběhl na pódium nějaký mladík a vlajku demonstrativně strhl, než se k němu dostala ochranka.

Popisky kapel ve festivalovém programu se musejí, vidno například dle Candie Payne, brát s nadhledem. Nevěřícně jsem koukala i na údajné švédské rockové bohy The International Noise Conspiracy, kteří spojují The Clash, Iggyho Popa, Led Zeppelin (##!!!###) a The Doors. Zvědavost, nedůvěra a škodolibost mě dohnaly do prvních řad. A dobře jsem udělala, sice se tihle géniové asi nezapíšou do rockových dějin jako přelomová a naprosto originální kapela, bitka s opilými punkery o dobrý výhled však stála za to. Šedesátkový rock'n'roll opepřený modernějšími vlivy, přitažlivý zpěvák a jeho svůdná gesta á la Mick Jagger či již zmiňovaný Iggy... Lepší rozloučení s nejlepším fesťákem si těžko přát!

Čtyři dny v míru, hudebním opojení a alkoholovém rauši s lidmi podobného myšlení a založení. Hippie's not dead!