Když jsem před dvěma lety psal pro jeden nejmenovaný server reportáž ze Sázavafestu 2007, tehdy poprvé probíhajícího v Kácově, vyčítal jsem pořadatelům po hříchu maloměšťácký program s kvalitními, ale u nás přece jen nehezky často se opakujícími stálicemi. Letos jako by si to pánové vzali alespoň z části k srdci, a pozvánku tak obdrželi interpreti, na které si v tuzemsku dlouho nikdo nevzpomněl. Headliner Moby tudíž svou přítomností zastřešoval poměrně solidně obsazený line-up, i když...

Téměř tropické léto, které se vlilo v pátek do areálu na Malé Straně, bylo docela na hraně mezi ideálním počasím pro outdoorovou akci a zdraví nesvědčícím dusnem. Menší, leč ve větším počtu a chytře rozprostřené pivní stany, stejně jako slušný počet provizorních barů s ledovými drinky a zmrzlinou zajišťovaly dostatečné zchlazení pro dvacet tisíc horkých hlav a to za rozumnou cenu (pivo 0,5l Krušovice Mušketýr za 32,- Kč). První kapely hlavního programu hrály ještě před posedávajícími kelímkáři a lidmi zkoumajícími cetky u stánků. S relativně slušnou návštěvností se navíc mohli pochlubit spíše interpreti na malých stanových scénách. Zvláště Blue Effect, Eggnoise a Fast Food Orchestra přilákali slušný chumel diváků a koncertní odpoledne se tak v jejich podání vydařilo. To horší pozici měli, jak už bývá zvykem, na hlavních dvou scénách hrající táborští Sunshine, ústečtí UDG či ve stanu s rýmy si pohrávající Zverina s Vecem. Zvláště u Suns je ubíjející vědět, jak energická umí být jejich performance klubově a jak moc ztrácí při svitu červencového slunce a ke všemu zařazena do odpoledního uzívaného písničkářského sessionu.

Po vřele přijaté Lence Filipové, které sice čerpá ze zašlé slávy, ale tak nějak s grácií a ženskostí jí vlastní, nastoupili na vedlejší stage britští harcíři z Freak Power. Kdo by tuhle směsku funku, acid jazzu s příchutí trip hopu a kdovíčeho ještě neznal, nechť vezme na vědomí, že ji kdysi založil slovutný Norman Cook aka Fatboy Slim. Nicméně Freak Power představují od té doby, co je Cook opustil, svébytný, i když málo známý subjekt. Jejich vystoupení bylo protkáno do hudební šíře se táhnoucími aranžemi a slušným nazvučením, které přidávalo na éteričnosti a uvolněnosti celého koncertu. Přiznávám se, že sám jsem toho moc z jejich tvorby doposud neznal, ale rozhodně stojí alespoň za pár minut brouzdání na netu.

Z hlavy nám ale ostrovní funk rychle vytloukli Ruppert, Holý a spol. Monkey Business si na letních festech potrpí na nadprůměrně dlouhou zvukovou přípravu, což je u jejich ansámblu docela pochopitelné. Vzhledem ke značným časovým mezerám mezi kapelami tentokrát "Mankáči" nezaháleli a chopili se svého řemesla s vervou a chutí přímo dětinskou. Přiznám se ale, že už jsem je viděl a slyšel v lepší formě a s větší odezvou z řad publika. S Wohnout se člověk potkává v létě více, než bych chtěl, a tak po krátkém relaxu u buřtu, piva a cigárka se pomalu, ale s o to větší jistotou začala blížit hodina, na které závisel úspěch či neúspěch celé akce.

Multiplatinový, v branži respektovaný, ale v poslední době hudebně tápající Američan a vegetarián Moby si s diváky na Sázavě potykal rychleji, než se čekalo, možná i proto, že svůj set koncipoval jako průřez těmi nejprofláklejšími melodiemi. Nabuzený a nevybitý dav pod pódiem ale přesto o něco lépe reagoval na jeho vypalovačky, přičemž u "Bodyrock" z nedostižné desky "Play" se strhla v kotli spontánní mela a nejedna křehká bytost raději z bezpečnostních důvodů poodstoupila stranou. Nadchly také Mobyho vokalistky, jejichž pevné hlasy a cit pro melodii poskytoval hlavní hvězdě dostatek prostoru pro instrumentální exhibice. Shrnuto, šlo jednoznačně o nejvýživnější hudební porci dne. Nic to ovšem nemění na mém přesvědčení, že festival takového rozsahu a s takovým potenciálem by zasloužil rozhodně více než jen jednu velkou hvězdu. Na RFP či Colours si zkrátka se zahraničím rozumí podle všeho lépe.

Sobotní výčet jmen byl už o něco méně lákavý než ten páteční, i když i v něm se našly zdejšímu posluchači neznámé tváře, které se překvapivě dobře chytly. V ještě více rozpáleném odpoledni přispěli svým dílem do koncertní mozaiky Mňága a Žďorp a pro mě docela nepochopitelná recese v podání Petra Rezka. Marně se snažili moderátoři na hlavní stage burcovat z vedra a předchozí noci vyčerpané návštěvníky, kteří sice zaplnili prostor před Kurtizánami z 25. Avenue, ale až na první řady se do zpěvu a tance neměli. To ovšem nic nemění na tom, že i bez frontmana Simona předvedlo kultovní pražské trio živý výstup, při kterém se na bývalého zpěváka zapomnělo de facto po pár minutách a to zejména díky poměrně slušné pěvecké náhradě, kterou nově zastává autor většiny repertoáru Tomáš Vartecký. Prezentované ukázky z nové desky jsou navíc velkým příslibem. Kromě Kurtizán potěšil zcela mimo všechny sféry stojící výstup Jiřího Schmitzera, skupina Banana Split nebo recitál Michala Horáčka pod názvem "Kudykam".

Po slušném předkrmu došlo bohužel i na epigon v podobě německé formace Xandria, jenž se prezentuje symfonickým metalem á la Nightwish. Upečeno ze stejného těsta, surovin, ovšem pod rukama ne tolik zručných kuchařů působilo celé vystoupení vykalkulovaně a z dříve mrazivé atmosféry této odrůdy metalu (s pomalu procházející dobou spotřeby), občas hudebníci parodovali sami sebe. Život se na Malou Stranu vrátil až s příchodem Sta zvířat, Kamila Střihavky a Chinaski. Mladší a opilejší část publika vzala za vděk Ewou Farnou, kterou se ale rozhodně na živo nesluší podceňovat a to minimálně díky silnému a jistému hlasovému fondu mladinké zpěvačky, stejně jako smyslu pro práci s kapelou a publikem. V Kácově se Farná předvedla jako koketa a vamp, která očividně začíná vyrůstat ze svých dětských oblečků. Otázkou do budoucna je, jak si s tím poradí její management.

Po slunečním západu se většina přítomných přišla pobavit k vedlejšímu pódiu, kde začínali šou Chinaski. Opět jedna z kolovrátkových kapel, které nemají čím překvapit, zaujmout. Navíc texty nových kusů tahají za uši rok od roku víc, až se bojím, v jaké slovní žumpě se tahle skupina vyválí na příští desce. Muzikantsky z průměru naprosto nevybočili, ale nasazením potěšili česko-němečtí Die Happy. Zpěvačka Marta Jandová si svůj pracovní návrat do vlasti užívá, což se nepochybně odráží i na uvolněnosti koncertů její mateřské kapely. Večer a s ním i celý festival se nápadně rychle blížily do svého závěru. Na cestě pod stan, do auta, ale třeba i pod širák tak rekordní návštěvě Sázavafestu hráli Support Lesbiens, Ohm Square a podle nevybíravých reakcí areálem proplouvajících skupinek tragický Jimmy Sommerville.

Pokud bychom to shrnuli, je zřejmé, že Sázavafest, konající se jako jediný velký fest u nás v polovině prázdnin, nemusí nijak zvlášť o své publikum bojovat, o čemž svědčí to, na jaké vařené nudli je schopen přitáhnout do areálu pod Kácov přes dvacet tisíc duší. Sama o sobě má ale akce po programové stránce zcela průměrně výsledky a to i pokud se pohybujeme pouze v rámci české kotliny. Nezbývá mi tak, než do příštích let popřát (už po několikáté) více odvahy a drzé čelo.