Celý tenhle festival ukázal lesk a bídu českého rocku v nejrozmanitějších barvách. Ovšem nejmarkantnější bylo poukázání na zoufale malý český rybník, který nenabízí vhodný support k takové kapele. Řešení se čtveřicí předkapel pak bylo šťastně nešťastné. Vím o dost lidech, kteří nakonec na akci nejeli, protože se jim nechtělo trávit mnoho hodin poslechem všemožných skupin, které mají k hudbě Motörhead blízko asi jako papež k judaismu. Ale i tak se nakonec na brněnském Velodromu sešlo přes pět tisíc metaluchtivých fanoušků. Ovšem někteří z nich brzký start neustáli a díky alkoholu se přesunuli na nulovou úroveň vnímání, a tak večer pobíhalo po areálu nejedno opilé individuum ve spodním prádle. Pomyslný triumf však získala namol opilá slečna v červeném, která se neustále ploužila po ploše a když šla kolem mne, tak na tváři vyloudila milý úsměv a posléze se mi vyzvracela pod nohy. Taková fanouškovská základna je poklad.

Když s druhou hodinou spustila Doga, bylo v areálu poměrně dost lidí. Kapela spustila show za plachtou, na níž byla čtyři odhalená mužská pozadí a nápis "Karikatury". Tak se totiž jmenuje jejich poslední deska. Já bych snad jen dodal, že jde o karikatury metalu. Kvartet si na scéně sice kroutí třetí desetiletí, ale já měl celou dobu pocit, že jsem na druhořadé bigbítové zábavě v Horní Dolní. Hudebně jedno klišé za druhým, to vše doprovázeno stupidními texty. Buď to bylo o alkoholu nebo o sexu. Je sice fajn, že kapela řeší svoje vztahy, ale nějak mě nebere, že s nimi manželky nechtějí spát, když jsou opilí... Jestli by tohle měl být obraz českého metalu, nezbývale by než smutně sklopit hlavu a stydět se.

Tublatanka byla zcela jiný případ. Během jejich setu zazněla jen jedna pecka s datem výroby po roce 1989. Byla to "Pieseň pre Doda" napsaná pro tragicky zesnulého kytaristu. Jinak šlo vesměs i hitovky z let osmdesátých a bylo vidět, že jde o skvělé hudebníky. Již při zvukovce to působilo dojmem profi kapely. Maťo Ďurinda zkrátka věděl, co chce, a dokázal si to přesně říct. Tak to má vypadat. Jen škoda, že opustil zvuk aparátů Marshall, který byl pro něj typický a naprosto mu seděl. Teď jsem ze zvuku byl občas rozpačitý. Ale co říct? Zahráno bylo vše naprosto profesionálně a jediným kamenem úrazu je absence pořádného druhého hlasu. Palo Horváth i Dodo Dubán byli vokalisté, kteří hlavnímu zpěvu sekundovali vždy naprosto úctyhodně, což současný basák rozhodně nemůže. Ale zase to nahrazuje naprosto brilantní technickou hrou. Bylo by to super, jen kdyby kapela neztratila svoje rebelské kouzlo. Tady šlo o spokojené pány s image z módních magazínů, kteří hráli poctivý rock. Jenže k Motörhead se to moc nehodilo.

To Aleš Brichta a jeho AB Band byli asi nejlepší. Jejich nové CD se dávalo u vstupu (tedy mělo dávat a někdo ho i skutečně dostal.), což byl určitě solidní reklamní tah. Ale... Netuším, co Aleš Brichta sleduje, ale jeho výjevy se dají interpretovat všelijak. Pokud se deska jmenuje "Deratizer" a v titulním songů se zpívá o tom, jak cikáni kradou kola a že je potřeba zavolat deratizéra, tak je to minimálně na hraně. Když k tomu připočteme obal s oním deratizérem, který pronásleduje postavu nápadně snědé pleti nesoucí autorádio a kabelku a jako bonus song "Česká zem", tak je to v rovině, která se mi příčí. Nechci nikoho obviňovat z nějakých xenofobních nálad, Brichta se koneckonců svou pravicovostí nikdy netajil, ale tohle je trochu moc. No, k jeho setu. Prakticky nulový hudební úkrok od starého Arakainu, jen přidané klávesy. Tím je poměrně jasně definovaná cílová skupina. Došlo na materiál ze sólovek a na arakainovskou "Princess". Tady je nutno říct, že nedošlo na notoricky známé odrhovačky z rádia, za což si Brichta zaslouží respekt. Odehrál velice slušný koncert, publikum se bavilo a byl asi nejlepším z čtveřice předskokanů, což potvrdila hymnická "Nechte vlajky vlát".

Jeho exkapela zahrála výborný koncert, ale moderní směřování ji odsouvá na zcela jiný level. Arakain tak předvedl směs nové desky a osvědčených hitů. Dav spokojeně reagoval a Honza Toužimský s ním náležitě manipuloval. Bylo to dobré a precizní. Tady není co vytknout. Zpěv bez chyby, kytary skvělé a Lukáš Doksanský? Perfektní zvuk soupravy, nápaditá hra a neuvěřitelně rychlé nohy. Začínám pomalu dospívat k názoru, že jde o nejlepšího bubeníka v historii kapely. Nová tvorba je hitová a bylo to vidět při peckách jako je "Ďábelská hra", jejíž refrén je tak melodický a vlezlý, až se musí líbit úplně každému. Když k tomu připočteme odlehčený a veselý projev, tak nám jasně vyjde nejlepší česká metalová kapela. Být ta možnost, byl by Arakain ideální předkapelou legendární Panteře; jenže to už je v oblasti fantasmagorií.

Zhruba od půl sedmé do osmi byla ticho. Na pódiu se občas mihla postava technika a s neuvěřitelně laxním přístupem se připravovala scéna, která byla stejně již hotová. Někteří jedinci toho využili k ještě větší opilosti, jiní si dopřáli trochu spánku na trávníku či na cyklistické dráze. Až se mihla v pozadí blonďatá kštice Mikkeyho Dee a pětitisícový dav se dal do pohybu. Za chvíli byl totiž na scéně i sám velký Lemmy Kilmister a jeho kumpán Phil Cambell. A začalo rock'n'rollové peklo. Můžeme se dohadovat, jestli Motörhead jsou metal, rock, agresivní blues nebo snad dokonce punk, ale nikdy se k výsledku nedobereme. Motörhead jsou hlavně kult a legenda, což potvrzují každým pohybem a gestem. Lemmy spokojeně huhlal do mikrofonu, takže mu místy nebylo rozumět. A nikomu to nevadilo. Nikomu nevadilo, že není brilantní zpěvák ani basák. On má totiž něco, co mu může mnoho rockerů jen závidět. Má neuvěřitelné charisma a to pak může udělat cokoliv a vyslouží si potlesk. Jenže on toho nikdy moc nedělal a v Brně tomu nebylo jinak. Stál a zpíval, zatímco show dělal hlavně Phil.

Když za sebou máte dvacet alb, tak určitě není složité odehrát dlouhý koncert, ale je složité vymyslet kloudný koncertní set. Lemmymu se to povedlo. Z větší části. Chyběl totiž asi jen jeden zásadní song, a to "R.A.M.O.N.E.S.", kterým se Motörhead dostali i do povědomí punkerů. A že jich na Velodrom nepřišlo málo. Jinak nechybělo nic. "Iron Fist", "Going To Brazil" a další hitovky burácely přes sedmdesát minut dějištěm festivalu až do chvíle, kdy se kapela odebrala do zákulisí. Pak se trio vrátilo, aby zahrálo přídavky. Hned ten první stál za to. Kytarista hrál na akustickou kytaru, bubeník jen na kopák a k němu také akustickou kytaru a Lemmy zpíval. Samozřejmě že legendární "Whorehouse Blues", dalším flákem byla nesmrtelná a nepřekonatelná "Ace Of Spades" a na úplný závěr "Overkill".

Zkrátka to nejlepší na konec. Dokonalý koncert plný hitů, navíc obohacený jak sólem kytaristy, tak i bubeníkovým. Po půl desáté byl konec, ale domu se nikomu nechtělo, takže se lidstvo trousilo ještě několik desítek minut, čehož využili pánové, co měli ke vstupu dávat CD a plakáty zdarma. Inu, česká povaha je česká povaha, takže plakát nebyl zadarmo ke vstupu, nýbrž za dvacku k odchodu. A já ten plakát chtěl, tak jsem jim těch dvacet korun dal, stejně jako většina ostatních. Ono nemá cenu si kazit hezký večer kvůli chamtivosti některých lidí a pokud na tom zbohatnou, ať si to užijí. Já si užil skvělý koncert a stál mi i za následnou několikahodinovou cestu, kdy jsem stál v přecpané uličce nočního vlaku.