Kdysi jsem někde četl, že Southpaw nejsou příliš koncertní skupinou, a v té době se mi tomu nechtělo věřit. Jejich zvuk a hudební nápady mi při poslechu vždy přišly inovativní a plné jakési nedefinované energie, o které jsem byl přesvědčen, že ji Southpaw jsou schopni předávat i z pódia. Když navíc bylo oznámeno, že opět zahrají v domovském klubu Roxy, umocnilo to ve mně očekávání a opravdu jsem se velmi těšil, jak své závislosti (dle názvu posledního alba "Addiction") představí publiku. Tiskové zprávy hlásaly, že je doplní Sunflower Caravan, a to ve výborné koncertní formě, a tak jsem pln očekávání dorazil do Roxy. Tím bohužel všechno pozitivní prakticky skončilo.

Když jsem scházel po schodech do koncertního sálu, bylo těsně před osmou hodinou večerní, na kterou byl nahlášený oficiální začátek koncertu. Když jsem však jediný stál pod pódiem i ve čtvrt na devět, začal jsem mít nepříjemné tušení. Stále jsem však doufal, že třeba předskokani nemají mezi posluchači takové jméno a drtivá většina jich dorazí až později na Southpaw. Opak byl pravdou, ale o tom později.

Na Sunflower Caravan dorazila necelá stovka návštěvníků, především náctiletých v roztodivných outfitech, kteří se dopředu za svými miláčky opravdu hrnuli, dá-li se to tak říci v situaci, kdy měl každý návštěvník kolem sebe dva metry místa, což opravdu nebývá v Roxy běžné. Nejlépe to ilustruje fakt, že v obvykle vydýchaném klubu, kdy se na vás "sráží" i pot fanouška stojícího na druhém konci sálu, mi bylo poprvé v životě zima.

Sunflower Caravan bohužel nepředvedli vůbec nic z tolik proklamované koncertní formy. Hráli sice na první dojem velmi agresivně a živě, bohužel však zároveň stále stejně, jakoby bez zájmu. To dokázalo posléze i prohlášení poněkud zmateného Andyho s nezdravě rozšířenými zorničkami, že zde jsou jenom předskokani a nemají prostor jako při svém křtu v listopadu. Celkově byla vizuální část promítaná za nimi na plátně daleko zajímavější než ta hudební. Jsou to určitě výborní muzikanti, ale skladatelsky už to někde pokulhává, neboť například všechny klavírní náměty jsou vesměs na podobném, ne-li stejném základu, vyvolávající převážně dojem, že už jste je někde slyšeli.

Vraťme se k Southpaw. Mé zděšení dosáhlo maxima ve chvíli, kdy se většina již zmiňovaných náctiletých odebrala po Sunflower Caravan pryč. Naštěstí je vystřídala početnější skupinka příznivců hlavních hvězd večera, kteří se zřejmě po celou dobu hraní předskokanů někde schovávali, neboť rázem se během jejich první skladby zvýšil počet návštěvníků k téměř dvou stovkám.

Jací byli Southpaw? Bohužel mě nepřesvědčili o tom, že by byli opravdovou koncertní skupinou. Poslední album "Addiction" zní na poslech skvěle, ale téměř ze žádné z předvedených skladeb nebylo cítit to něco těžko popsatelné, co dává onu energii, která pak prýští z pódia mezi posluchače. Svůj vrub na tom bude mít i velmi rychlé a nedotažené přezvučení po předskokanech, které nakonec způsobovalo jakýsi efekt, kdy všechen zvuk zněl velmi ploše. Výjimkou, a v podstatě hřebem večera, i když jednooký mezi slepými králem, byla skladba "Design". Z té jediné jsem měl podobný pocit jako při poslechu alba. Kdyby byl celý koncert v podobném duchu, byli by Southpaw opravdu koncertními velikány.