Počátek prvního ze tří koncertů Jarka Nohavici v pražské Lucerně, čítajícího nakonec více než tři desítky písní, provází napětí. V modré záři na pódium pod rudá křídla Ikarova přichází náš nejprodávanější zpěvák, na klavír doprovázen Daliborem Cidlinským.

Stále je slyšet ruch z obecenstva, opozdilci jsou v tom dneska ale nevinně. Fronty do Lucerny se táhly celou pasáží už několik desítek minut před avizovaný začátkem a s blížící se osmou hodinou se netrpěliví nedočkavci oprávněně tážou: "Co se děje? Proč se nepohybujeme dál?" U vstupu je vše zřejmé: "Pozor! Přijde Mirek Topolánek, všichni pryč, udělejte místo, nikdo nesmí dovnitř," hřímá pořadatelův hlas. A tak davy lidí čekají několik minut, než Mirek ve své hnědé kožené bundičce projde. Několik minut, kvůli kterým nestihli začátek koncertu. Opět se tak ukazuje malost naší scény, jako kdyby nic netušící fanoušci, těšící se na svého barda, neměli nic lepšího na práci, než útočit na politické pohlaváry. Jinak Lucerna reaguje na svého oblíbence již během úvodních písní velmi živě a vroucně. Z nedaleko stojící skupinky čepičářů, kteří vzbuzují rozruch mezi babičkami svým oblečením, slyším: "Ty vole, to je hustý!" Tak komentovala skupina Pio Squad atmosféru velké Lucerny, které se měli ten večer také představit jako speciální hosté Jarka Nohavici.

Nadžánrovost není totiž Jarkovi cizí, a jak sám přiznal při přípravě písně pro kompilaci "20ers", kde právě s Pio Squad jeden track nahrál, rap je jeho oblíbený žánr. A není se čemu divit, neboť poetika netradičních slovních vyjádření mu byla po celou jeho kariéru velmi blízká a sám si je vědom, že ve svém mládí své první písně de facto stroze rýmoval až "rapoval" do podkresu několika kytarových akordů.

Zajímavý byl až donquichotsky nesourodý výběr písní pro pražský koncert, písně staré nikdy v Praze nehrané, střídaly novinky z posledního cd "Ikarus", ty zase předělávky Vysockého a Kryla, doplněné beethovenovsky klidnými baladami plnými barevných jazzových aranží Michala Žáčka. Pro eklektické ucho posluchačovo výjimečný počin, pro skalní fanoušky stále v duchu sedící na Portě roku 1984, zjevné zklamání. Tuto nevoli úzkoprsých posluchačů pak odnesli pískotem právě kluci z Pio Squad, kteří kromě písně "Já tam byl", která vznikla v již zmiňované spolupráci s Nohavicou, představili i svou vlastní skladbu. Ceňme si však odvahy Nohavici, který se svým hudebním nadhledem riskuje i při tak očekávaném koncertu.

Srovnáme-li úterní koncert s tím, jenž proběhl v Lucerně v roce 2006, byl tento poslední více muzikální, otevřený a nadžánrovější, na druhou stranu však méně nohavicovský, takže bude zřejmě vnímán dvěma pohledy. Jedním nepředpojatým a kladným, který reprezentovali především mladí posluchači odrostlí na Nohavicových "Třech čunících", a druhým negativně pohoršeným pohledem již zkušenějších harcovníků, kteří stále považují "svého" Nohavicu za neměnný 80kový underground "Mávátek", které také v Praze zazněly.