Pop-punkové kapely už nějaký ten pátek nefrčí, ale v Americe mají svou pozici danou velikostí trhu a "historií" pořád velice solidní. The All-American Rejects patří k těm známějším. Ostatně už i u nás si první singl z tohoto alba ("Gives You Hell") získal početnou základnu fanoušků. Sice je to už třetí album bezkonfliktní skupiny z Oklahomy, u nás v distribuci však bez povšimnutí prošuměla pouze čtyři roky stará dvojka "Move Along".

The All-American Rejects jsou sice vlezlí již na první poslech, zároveň však zanechávají pachuť něčeho, co je vyprodukováno tak, aby se to hlavně puberťákům líbilo bez výjimky. Takže se klasicky dočkáme přihlouplých textů na originální téma láska, stejně jako přechodů mezi říznými refrény a tklivě vybrnkávanými pasáži jen s kytarou. Je to jako splácanina Blink 182, 30 Second To Mars, Me First And The Gimme Gimmes a písničky "Hey There Delilah" od Plain White T's. Splácanina ve výsledku bez nějaké tváře, kterou byste si chtěli pamatovat.

Po prvním poslechu jsem je odkázal někam do výtahu hrát infantilní hudbu, která nevzbuzuje žádné emoce. Po dalších posleších sice vytanou dost výrazné melodie a refrény, ale ten ocásek neoriginality a třikrát vylouhovaného čaje prostě nezaženete. The All-American Rejects jsou dobrý podkres, ale pokud hledáte něco víc, nemáte šanci, nic víc tam není.

Rovněž nechápu stopáž skladeb, která se pohybuje okolo čtyř minut, což je na pop-punk moc. Tady měl zasáhnout producent Eric Valentine. Můžete tomu říkat letní pohodovka se stejně klidným svědomím jako bezkrevná pí****na. Záleží na momentální náladě a úhlu pohledu.