"Don’t you know, that mothership landed, mothersuckers, yeaaaaah", vyštěkne na vás George Clinton na své "bestofce" a má pravdu, chlapec. Komu jinému by příslušelo označení "mateřskej koráb" než právě tomuhle vpravdě šáhnutýmu úleťákovi, prakmotrovi a praotci všeho, co si kdy trouflo vetknout do svého vývěsního štítu slovu funk. Ač tomu možná právě v našich končinách nebudou mnozí věřit, funk nevymyslel ani Roman Holý ani Dara Rollins ani...a vůbec, stejně jsme všichni pouze vykonavateli ještě ne posmrtné, ale rozhodně nesmrtelné vůle celogalaktického funkového prezidenta George Clintona, tedy alespoň on si to myslí. Zdá se vám to megalomanské, ale jistě - ono to samozřejmě je megalomanské. Co taky čekat od chlápka, který v sedmdesátých letech velel dvojjedinému funkovému cirkusu Parliaments-Funkadelic, čítajícímu místy až dvacet duší a při jehož šou byly nálety mimozemšťanů na pódium zcela běžnou praxí?! Tehdy v půlce glitterových sedmdesátek dotáhl Clinton svou fůzi černošského soulu, R&B a bělošské psychedelie do absolutní dokonalosti.

Alba "Chocolate City" a "Motership Connection" byla nejen programovým prohlášením černé komunity o vlastní hudební a kulturní výlučnosti, ale sloužila také jako inspirace pro bílé muzikanty. Narozdíl od dalšího z kmotříčků, Jamese Browna, je zde slyšet daleko méně jazzové a bluesové tradice, přitvrzený rytmus umožňuje rozsáhlé psychedelické improvizace a experimenty se zvukem prvních syntezátorů. Místy na povrch již vystrkuje růžky mor pozdějších let - disco. Zatím je však cítit spíše podprahově za dlouhými stopážemi skladeb (málokterá šla pod 4 minuty) a v úsecích, kde se mimo opakujícího se rytmu basy a bicích zdánlivě nic neděje. Léta 1975-1980 prožívá Clinton a jeho ansábl v hojnosti příjmů z prodaných desek, kšeftů po celém světě a samozřejmě mnohem většího než malého množství všemožných chemických povzbuzovadel. Známý kolotoč turné-studio-turné+sex a drugs nakonec vede k totálnímu vyčerpání organismu a rozpadu jak Parliaments tak dvojčete Funkadelic.

A zde tkví jádro pudla ergo této recenze. Aktuální "Greatest Hits", které mistrovi sesbíral Capitol, mapují právě jeho sólovou tvorbu v době, kdy hudbě vládne nuda a nevkus, jak se o osmdesátých letech mnozí vyjadřují. Době, poznamenané boomem levných syntezátorů a z toho vyplývající všelijaké diskotékové a novoromantické veteše, udává tempo automatický bubeník. Synthi kabátu se neubrání ani takové eso jako Aretha Franklin. A George Clinton měl navíc k syntezátorům vždy blízko, vždyť v jejich použití byl jedním z průkopníků. Mohl tehdy tušit, že mu v jeho sólové tvorbě tak trochu zakroutí krkem.

Tepající sekvencer je pro Clintonovu sólovu kariéru stejně typický jako pro předcházející období basa Bootsy Collinse a bicí Tiky Fulwooda. Skladby zastoupené na výběru prezentují takřka všechny osmdesátková alba (chybí pouze "Cinderella Theory" z roku 1989) - od "Computer Games" z dvaaosmdesátého, přes "You Shouldn’t-Nut Bit Fish" (1984), "Some Of My Best Jokes Are Friends" (1985) až po "R&B Skeletons In The Closet" (1986), syntezátory však vládnou všude bez rozdílu. Pro ucho necvičené v typickém analogovém zvuku zní dnes Clintonovy sólové nahrávky archaicky a dá to chvilku než v pozadí objevíte starého dobrého funkového lišáka. Síla, jaká tryskala na první poslech z desek Parliaments a Funkadelic, je zde, pokud ne přímo pohřbena, tedy alespoň notně oslabena. Okouzlení nad možnostmi prvních elektronických mašinek Clintonovy sólové nahrávky odlidšťuje a přibližuje jeho oblíbeným ufounům a marťanům zřejmě o něco více, než si sám autor přál. Navíc s přibývajícími minutami vám začnou jednotlivé písničky splývat. Samozřejmě, dlouhé stopáže byly Clintonovou specialitou již dříve, jenomže pocit nudy a opakování se tehdy nedostavoval. Snad je to nepřítomností sehrané party typu Parliaments-Funkadelic ve studiu, či prostě únavou materiálu, nicméně jednotlivé "hits" z výběru kolem vás většinou profičí a na konci máte problém se rozpomenout, cože to vlastně hrálo.

Clinton sice ani zde zcela neztrácí svůj typicky komiksový sound plný podivných bublavých zvuků, škrků a prsků. Jeho úchylně brumlavý hlas nám , co chvíli sděluje zamotaná psychedelická poselství o R&B kostrách, které skončily na oné místnosti, atomovém psu, případně se dozvíte, kdože obsadil jaký ministerský post v Clintonově funkyvládě (Stevie Wonder má ministerstvo vzdělání, nemýlím-li se). Jenomže málo platné - o vypalovačku jakou byl legendární "Dr. Funkenstein" nezavadíte. Poctivé živé muzikantsví bylo přemoženo potrhlým funkovým kabaretem, sice originálním, ale již mírně zavánějící šmírou.

Clintonovy "Greatest Hits" tak dnes můžou být milou připomínkou pána, který to všechno funkové bláznění začal, brát ho jako úvodní přednášku do světa George Clintona by však mohlo být lehce zavádějící. Soustřeďte se na poslední kousek z desky - živák "Let’s Take It To The Stage" z roku 1976 a vraťte se ke skutečným kořenům!

Album: George Clinton - Greatest Hits
Hodnocení: 5/10
Celkový čas: 65:24
Skladby: Atomic Dog, Do Fries Go With That Shake ?, Loopzilla, R&B Skeletons (In The Closet), Quickie, Nubian Nut, Cool Joe, Last Dance,