HellDone není úplně typický festival. Nestává se často, aby se kromě vícedenního trvání konal hned ve čtyřech městech (letošní novinka). Taky se moc často nestává, že celý festival rok co rok stojí na jedné jediné kapele. A z loga, kterým je skřítek, připomínající Jacka Skeletona z "Ukradených Vánoc Tima Burtona", s heartagramem na cylindru, je jasné, že se jedná o kapelu z Finska nejslavnější (prosím o shovívavost fanoušky Nightwish) - HIM. Že je HellDone pro fanoušky finských lovemetalistů svátek, je vidět i na prodeji lístků: finální, silvestrovský večer v prestižním helsinském klubu Tavastia se vyprodal během dvaceti minut. A velký zájem byl i o zastávku v Tampere v klubu Pakkahuone.

Skupina KYPCK mi byla nesympatická od chvíle, kdy jsem poprvé slyšela její název - však také odkazuje k tragédii ponorky Kursk (rusky КУРСК), při níž zemřelo několik desítek námořníků ve stometrové hloubce u Skandinávie. Jenže... přes počáteční antipatie k této skupině, jež se chlubí rudými hvězdami na kostýmech a texty v ruštině, jsem si vystoupení užila. Zpěvák, nehledě na depresivní stylizaci, působil neskutečně sympaticky a vystoupení mělo vynikající atmosféru - ponurou a drsnou, ale jaksi vyváženou. Dojem udělala i dokonale propracovaná image: kromě kostýmů to byla třeba kytara ve tvaru samopalu nebo bubeník s výrazem odhodlání pravého sovětského člověka. A baskytarista odehrál celý koncert na jedné struně. Víc jich neměl...

Další kapela v pořadí 45 Degree Woman udržela mou pozornost jen první tři písně, kdy jsem já a ještě dalších pět lidí pobíhali pod pódiem jako stádo fretek. Hudba byla sice fajn, ale při pohledu na pódium jsem měla pocit, že se tam nic neděje, navíc zpěvák zaujímal spíš svým vzhledem než uměleckým projevem.

45 Degree Woman opustili pódium a ze všech koutů Pakkahuone i sousedního Klubi se začali fanoušci stahovat k pódiu. Jak se opět zhaslo, publikum propuklo v hurónský řev. Ten ještě zesílil, když na pódium vstoupili po jednom členové kapely, jako obvykle s milým úsměvem na rtech a družnými pozdravy, a nadšení dostoupilo vrcholu, když se po intru objevil i zpěvák Ville Valo.

Koncert rozjeli písní "It's All Tears" z debutového alba "Greatest Lovesongs Vol. 666", které vyšlo před jedenácti lety, a navázali singly "Wings Of A Butterfly", "Right Here In My Arms" a "Buried Alive By Love". Jako závěr první sady skladeb zazněla notoricky známá úvodní melodie hitu "Join Me", jenž fanoušci přivítali se stejným nadšením jako samotného Vala. Páry v davu se k sobě v tu chvíli přitiskly a v některých případech prožívaly skladbu tak zaníceně, až to skoro děsilo. Po "Join Me" se frontman překvapivě rozpovídal a začal vtipkovat na účet basáka Migého, který vždy důrazně reagoval mimickými svaly.

Po této kulturní vložce zazněla toho večera první skladba z posledního alba "Venus Doom", a to "Passion's Killing Floor", kterou vzápětí vystřídal naopak vůbec první singl HIM, předělávka hitu z kraje devadesátých let "Wicked Game" od Chrise Isaaca. Následovala skladba "Killing Loneliness" z alba "Dark Light" (2005) a pak koncertní klasika "Soul On Fire". Po skončení skladby si Valo zjednal ticho a začal a capella zpívat píseň "Funeral Of Hearts", která toho večera zněla tak nějak slavnostně. Poté se Valo opět rozpovídal, tentokrát o něčem, co asi tak vtipné nebylo, soudě podle reakcí publika...

Poslední sada hitů HIM začala songem "Your Sweet 666" z debutu, kterou vzápětí vystřídal singl "Kiss Of Dawn" z poslední nahrávky. Pak se rozhostilo opět ticho, tentokrát pro klávesistu Burtona, který si se svým nástrojem chvilku pohrál, načež se z improvizovaných akordů vylíhlo intro "The Sacrament". Další skladbu Valo komusi věnoval. Nevím komu, ale zřejmě to byl někdo, kdo stál kousek ode mě. Rozezněl se úvod známý, ale ne od HIM. Další předělávka, tentokrát "Rebel Yell" Billyho Idola. A na závěr pro mě překvapení večera, druhý singl z prvního alba HIM, skladba "When Love And Death Embrace". Úklona a odchod.

Publikum předpokládalo, že je konec a začalo jen ze slušnosti vyvolávat přídavek, protože HIM běžně nepřidávají. A lidé se jali po skupinkách odcházet k šatně. Na setlistu ještě ale zbývaly tři kousky a když potlesk začínal uvadat, trochu jsem se bála, že se na to prostě vykašlou. Ale po pár minutách se na scéně opět objevil bubeník Gas a vzápětí zbytek muzikantů. Zazněly "Vampire Heart", "Razorblade Kiss" a jedenáctiminutová "Sleepwalking Past Hope". Jedenáct minut je na jednu písničku moc a na skladbu z "Venus Doom" až příliš moc. Překvapil ale Valo, který na přídavek přišel ve výborné náladě a během sól v poslední písni střídavě dělal opičky na basáka Migého a kytaristu Lindeho a mezi tím dokonce několikrát zatančil. A to už byl opravdu konec, pápá lálá.

Viděla jsem už tři koncerty HIM a teprve až toto na HellDone jsem si opravdu užila. Technicky bylo vystoupení perfektní a dokonce došlo i na jakýsi kontakt s publikem. Navíc bylo mnohem méně než při březnovém koncertě v Praze na publiku znát, že starší skladby jsou přece jen úspěšnější než ty aktuální. Ano, "Venus Doom" je umělecké dílo, ale dosti bylo umění, Valo, měl bys přece jen začít psát zase trochu více konzumní hudbu. Fanouškům v Pakkahuone to ale naštěstí nevadilo.

Fotogalerii z koncertu najdete ZDE.

HIM, KYPCK, 45 Degree Woman, Pakkahuone, Tampere, Finsko, 30.12.2008