Vatikánský Odbor pro boj s nemrtvými vyslal na místo mladého otce Dominika, který měl akci monitorovat, podat hlášení a navrhnout další postup. Třicetiletý kněz se jevil jako dobrá volba, měl zkušenosti z armády a disponoval výbornou fyzičkou. Bohužel došlo k tragédii: nedaleko místa konání byly nalezeny zbytky lidského masa, zakrvácený kolárek a sešit s poznámkami. Tento blok byl předán nejbližší diecézi k prozkoumání. Nalezeno bylo toto:

Ve jménu nejsvatější Trojice,

byl jsem vyslán na tuto náročnou misi, abych pomohl v boji proti zlu. Vážím si toho a zároveň mám strach. Pražská Akropole nevypadá na místo, kdy by se scházeli běžně nemrtví, ale dnes tomu vše nasvědčovalo. Proto jsem se tam vplížil s předstihem, abych stihl najít vhodnou skrýš. Nedalo to moc práce. Vlezl jsem na balkón a schoulil se do stínu, odkud byl dobrý výhled a zároveň bylo nepravděpodobné mé nalezení. Mezitím se sál začal plnit zástupem zombies a jiných nemrtvých monster. Začal jsem mít trochu strach.

Bylo osm hodin, když klub pohasl a před oponu vystoupil gentleman v novověkém oděvu, dle akcentu Francouz. Působil dojmem vzdělance, neb mluvil ve verších a velmi kultivovaně, škoda že jeho průpovídky byly krajně nemorální. Nutil fanatický zombie dav, aby křičel, že chce mozky a jiné nepřístojnosti. Je smutné, že takovýto kdysi ctnostný muž a intelektuál nemá ani po smrti pokoje. Po jeho výkřicích se roztáhla opona a nemrtvý varhaník začal hrát. Varhaník, můj ty Otče na nebesích, vždyť to byl sám Johann Sebastian Bach! Hrál táhlou melodii a postupně se přidali čtyři další nemrtví, kteří působili výjimečně krvežiznívým dojmem. Soudě dle mrtvolných výkřiků se jednalo o jakési Atari Terror (Bandzone.cz). Vpravdě ďábelská hudba přilákala ze záhrobí další dvě zombie, které chtěly orchestr doprovázet hrdelním zpěvem. Když se připlížily kolem náhrobků, tak vypadaly neskutečně zuboženě, kéž jim Pán dá věčný klid.

Mistr Bach brzy opustil své místo a nechal ubožákům volný hřbitov působnosti. Nevěděl jsem, co od toho čekat, ale nutno podotknout, že jejich tvorba oslovila všechny přítomné nešťastné duše, které se bujaře smutnily. I já jsem jednou pochybil a poklepal nohou do svižného rytmu, ale svůj hřích jsem napravil dvěma Otčenáši. Zuboženci zdatně manipulovali davem, který tak již neskrýval touhou po krvi a nesčektněkrát provolával "mozky". Stvůry z podsvětí působily dojmem, že za svého života museli býti hudebníky. Uhynulý kovboj, ani ne moc zetlelý, svůj nástroj ovládal skutečně bravurně a být živý, tak ho snad oslovím, aby mě svou hrou doprovázel při mši. Mnoho faktů se dalo z jejich produkce vyčíst, například o jejich původu, který prozradili mexickou písní.

Večer pokročil a já ve svém úkrytu pomalu přestával mít přehled - kvůli kouři. Nebyl to dým z tlejících mrtvol, ale kouř z cigaret. To znamenalo jediné: přítomni byli i živí bezbožníci, neb nemrtví dech nemají a nemohou kouřit. Jak se jim v obklopení krvelačných zrůd podařilo přežít, netuším, ale některé jsem vypozoroval a oznámím je bratru Františkovi z Oddělení pro moderní inkvizici. Nicméně zajímavější věci se děly na hřbitově. V jednu chvíli se k úmrleckému orchestru připojily další stvůry ze záhrobí a plynulým přechodem se vystřídalo osazenstvo. Až přišel poslední záhrobník. Myslel jsem, že omdlím, protože to byl bratr Štěpán, můj přítel z kněžského semináře. Poslední zprávy jsem o něm měl, když odjížděl na misii do Konga. A on zatím zemřel, ještě byl v knežském rouchu. Do očí se mi hnaly slzy lítosti i vzteku.

Můj dávný přítel začal lomcovat davem ještě důkladněji než monstra před ním, řval nelidsky a mnoho hlav divoce křepčilo. Choreografie to byla mistrná, vydal povel a vztyčily se všechny pařáty, aby pozdravily čtveřici na náhrobcích. V jednu chvíli dokonce mrtvoly poklekly a sklonily své hlavy. Doufal jsem, že se v nich hnulo svědomí a chtějí se stát kajícníky, ale opak byl pravdou. Tento neskonalý symbol rouhání byl zakončen mocným výskokem a divokým tanečním rejem klátících se netvorů; jak odporné. Podivný kvartet hrál precizně a umrlci se bavili, skoro to vypadalo, že se radují. Ještě že duše nemají, a skutečně radovat se proto nemohou... Z huhlání přítomných jsem se dozvěděl, že šlo o jakési the.switch (Bandzone.cz).

V deset hodin produkce skončila a příšery začaly hodovat na nějaké zdechlině, kterou hojně zapíjely mozkomišním pivem. Rozhodl jsem se nepozorovaně zmizet. Nyní sedím v parku a zapisuji tyto poznámky. Ale co je to? Slyším dusot a cítím onen typicky mrtvolný pach. Běží sem zombie. Řítí se přímo na mě a já nemám kam utéct. Otče náš, jenž jsi na ne...beee...ss....

Zde poznámky končí. Na místě byly nalezeny ještě nákresy ze zombie párty, které můžete vidět ZDE.

the.switch, Atari Terror, Praha, Palác Akropolis, 13.12.2008