Alice Cooper je legenda. Tak trochu divadelní. A turné, během něhož zavítal letos šedesátiletý rocker do Česka, se opět konalo ve znamení jakéhosi hudebního tyátru. Ačkoli zpěvák si už dopředu v rozhovoru pro MF Dnes postěžoval: "Nemyslím, že dnes ještě lze něčím lidi šokovat. V roce 1975 to bylo lehké, teď už nemáme šanci být drsnější než CNN. Realita je víc šokující než Alice Cooper nebo Marilyn Manson."

Předkapelu vybíralo rádio Hey a jeho posluchači. Z původních sto dvaceti sedmi kandidátů se výběr zúžil na deset, přičemž vítězně z boje vyšla úderná jednotka z Opavy Helpness. Kdyby hoši hráli před dvaceti lety, dřív než byl jejich styl vytlačen do undergroundu indie, hip hopem a jinými styly, věřím, že by z nich byly stars. Dnes šanci na komerční úspěch velkou nemají, nicméně pochvalu si zaslouží. Odehráli takovou tu poctivou jízdu řízenou ostrými metalovými kytarami a řízným chraplákem Pavla Hericha. Ten před vystoupením v žertu poznamenal, že účinkování je pro kapelu nejen ctí, ale také zadostiučiněním: Cooper je prý před lety v Ostravě vykázal ze své zvukové zkoušky, přestože mu členové Helpness pomáhali vykládat kamiony. Ve Brně ovšem zůstat směli.

Spolu s roztrhanými, slizkými sítěmi visícími ze stropu haly se do vzduchu pověsila i předzvěst příchodu Marilyna Mansona seniora. Ten na sebe nenechal dlouho čekat. Krátce před devátou se na mnohametrovém plátně promítl stín postavy s vycházkovou holí a známou hřívou, plátno spadlo a Cooperova pětičlenná kapela spustila v plné zbroji. Imponoval hlavně jeden z kytaristů Keri Kelli. Svým výstředním účesem mi někoho nápadně připomínal, až později jsem si uvědomil, že tím někým je nepopulární Bill Kaulitz z Tokio Hotel. K image hlavní hvězdy však tenhle style skvěle padl, navíc hráčské výkony, které v Rondu Keri ukázal, stály za poklonu. Po pódiu poskakoval doslova jak potrefená husa, s kytarou téměř u kolen a s lehkostí hodnou herců. Zkrátka frajer a štědrý: trsátka jen sypal z rukávu, během vystoupení jich rozházel na tucet.

Ani Alice neškudlil. Neustále kolem sebe metal procházkové nebo francouzské hole, své podivné svršky či cáry obřích nafukovacích balonků, jež během vystoupení propíchal naleštěným mečem. Samozřejmě vždy poté, co si s nimi publikum dost vyhrálo. Když pak začal divoce protáčet jílec meče mezi prsty, začalo mi docházet, proč jsem měl před koncertem pocit, že nechci stát v první řadě.

Alice také s mečem chvíli dirigoval svůj doprovod. V jakési romanticko drastické scéně, která pravděpodobně souvisela s příběhem zabijáka Spidera, hrdiny nového alba, probodal dítě v kočárku, načež se nechal zavřít do svěrací kazajky a oběsit na šibenici. To působilo celkem přesvědčivě, a tak přítrž poděsově řádění učinila až jeho vlastní dcera, která tatíčka odvedla s hlavní na zátylku pryč z pódia. Součástí Cooperova bizarního tanečního sboru byly nejen dvě dcery, ale také jeho manželka. Ano správné Psycho Drama Tour.

Největší úspěch samozřejmě sklidila skladba "Poison". Naopak největší neúspěch (či snad pobouření) vyvolala absence megahitovky "Hey Stoopid". Pro padesátníky - tak trochu ve stylu smrad, špína a rock’n’roll -, kteří tvořili převážnou část publika, to byly srdcovky.

A teď malé přiznání: přestože nejsem fanda Alice Cooper a jeho koncert jsem bral spíš jako dobrou příležitost vidět legendu, musím uznat, že hudba a dokonce i hororová image, která se mi jinak příčí, má sakra něco do sebe. Naživo je to nářez, který si zaslouží minimálně respekt k nalíčeným šedesátníkům a rockovou síň slávy.

Fotogalerii naleznete ZDE.

Alice Cooper, Helpness, Hala Rondo, Brno, 2.12.2008