Kay Buriánkovi dalo asi pořádně zabrat, aby se dostal přes naštosované lidi u dveří Roxy. Povedený flyer s vyceněnými tygřími zuby, zlověstným okem a žlutým nápisem Sunshine zlákal poměrně dost lidí a to nejen z řad ortodoxních fanoušků přední české kytarovky, která zní ryze nečesky. K tomu podtitul "Vampíří party" a publika bylo tolik, že se fronta do šatny táhla až za roh. Právě ta mi milosrdně skýtala možnost "nenápadně" pozorovat nového basáka Pavla a zkonstatovala jsem, že je to kus stejně jako na fotkách.

Jako první se představili Nemo, londýnské překvapení, se kterým se Sunshine vytasili téměř na poslední chvíli. Mohlo by se zdát, že jméno exkluzivního hosta přiláká na koncert i posluchače poněkud jiného hudebního vyznání, než jaké reprezentují Sunz, ale pokud jsem se špatně nedívala, moc jich nepřišlo. I když to Nemo šlapalo a hráli vážně dobře, od začátku jsem se nemohla zbavit pocitu, že do celkového konceptu večera moc nezapadají a marně jsem se pídila po příčině. Postupem času si samozřejmě začali získávat fandy, a to dokonce i z řad omladiny, která, jak už je jejím dobrým zvykem, se vyskytuje především pod pódiem.

Přesto ve chvíli, kdy se frontman James, tentokráte v červené košili a vestičce, zeptal, kdo byl na jejich pražském koncertě před rokem a půl, nevšimla jsem si, že by se někdo přihlásil. A jelo se dál. James předvedl pár tanečních kreací, zřejmě z dílny samotného Michaela Jacksona, kytarista s basákem si párkrát navzájem prohodili nástroje nebo se odvážně postavili ke klávesám a Nemo se rozloučili obligátními frázemi, že se zase za čas staví.

Vzhledem k tomu, že koncerty v Roxy musí končit úderem desáté večerní, šlo to pak ráz na ráz. Jak na pódiu, kde se všechno připravovalo pro hlavní hvězdy večera, tak pod ním, kam se začali stahovat i návštěvníci, kteří do té doby okupovali bar. A opravdu za malou chvíli (ve srovnání s jinými akcemi, kde prostoje mezi interprety dosahují neuvěřitelných časových úseků) vylezl na pódium Kay a jeho ansámbl, aby rozjeli tu pravou show, na kterou se většina osazenstva těšila. A když říkám těšila, myslím těšila. Protože ve chvíli, kdy mi někdo bude tvrdit, že ke konci vystoupení Nemo se publikum slušně rozjelo, poradím mu, ať si to srovná se samotnými Sunshine.

A že to byl opravdu "nářez", to snad ani nemusím zmiňovat. Kay lehce zavtipkoval s jedinci, kteří se místo maximálního prožívání koncertu v kotli oddávali raději popíjení na baru (zřejmě se jednalo o ojedinělé fanoušky Nemo) a pak už se jen všichni potili a svlékali svršky (samozřejmě košile, pod kterými je výhodné mít ukryté nějaké to tričko).

Kapela postavila svůj setlist především na posledním albu "Dreamer", ze kterého nezazněly jen dvě skladby. Ale nedá se říct, že by publikum reagovalo výrazněji na novější písně než na ty z "Moonshower And Razorblades", možná právě naopak. Obecně vzato je to tak, že když se baví kapela, baví se lidi. Sunshine se bavili a tady narážím na titulek o Karlovi a Pavlovi. Ta souhra je dokonalá a nejedná se jenom o to, že oba dva byli toho večera v košili, takže chvílema působili jako táta s hodným synkem.

Chvíle, ve které skupina zalezla do zákulisí, využila dívka z omladiny u pódia, která se zmocnila mikrofonu a výkřikem "Ještě!" se dožadovala přídavku. Přišel, dvojitý a luxusní. V "Days Will Never Be The Same" s Kayem na pódiu hostoval frontman Nemo a ačkoli James vedle potetovaného chlápka působil trochu zvláštně, jejich vystoupení bylo zakončeno přátelským polibkem. Happyend jak blázen. Exkluzivním hostem tří přídavků byl i bývalý basák Amák, který tak s kapelou definitivně dohrál.

Sunshine prostě umí. Večer byl sice mírně shozen akcí v závěru "Keith Avenue 9pm", kdy Kay vytáhl na pódium asi deset nezletilých dítek, což upřímně vypadalo jako rozlučka 9.A, ale jinak všechno super a na jedničku s hvězdičkou. Prostě rozlučka ve znamení mládí a kostkatých košil.

Obsáhlou fotogalerii naleznete zde.

Sunshine, Nemo, Roxy, Praha, 19.11.2008