Evropská první dáma world music odehrála zhruba před rokem klíčový koncert v Londýně, kdy podmanivou a živelnou fúzi orientálního popu a elektronických beatů vyměnila za jemnější rytmy. Společně s kapelou vedenou úžasným britským pianistou Harveyem Broughem odehrála ryze akustický set. Nová deska Natachy Atlas "Ana Hina", kterou produkoval právě Brough, tak přímo reflektuje tuhle zásadní změnu v její kariéře.

Přestože Natacha Atlas poslední dobou raději nahrává v Londýně než v egyptské Káhiře, její nejnovější album je z její dosavadní tvorby snad nejvíce ovlivněné tradiční arabskou hudbou a navrací se doslova ke kořenům. Na tomto takřka folklórním základu pak vystavěla své písničky, které opět propletla zvuky Východu i Západu. Zpěvačka začala nejprve s vyzrálými, leč rozvláčnými předělávkami skladeb libanonské hvězdy Fairuz a egyptské zpěvačky Abdel Halim Hafez. Některé písničky pak obohatila o latinské, folkové či blízkovýchodní hudební prvky, čímž propojila svoji aktuální tvorbu se svými předešlými nahrávkami. Navázala tak v trochu jiné formě na svoji dráždivou rozpolcenost mezi dvěma světy, které jsou v mnohém odlišné, ale zároveň se úžasně a výrazně inspirují.

Kdo byl ale zvyklý na pikantní a vyzývavé etno dance, u jehož zrodu vlastně Natasha Atlas stála ještě jako zpěvačka Transglobal Underground, toho nová deska dost možná zklame. Má snad až příliš melancholickou a nostalgickou atmosféru, často a záměrně připomíná písničky ze 40. či 50. let, někdy má nádech ještě dávnějších dob. Táhlé melodie vystřídaly žhavější rytmy a komplikované drama nahradilo jednoduchost a svižnost.

Natacha Atlas se svojí poslední tvorbou staví do role vyspělejší zpěvačky, čímž ztratila hodně ze své přitažlivosti, ze svého podmanivého kouzla. Emotivní i mrazivá "Ana Hina" je asi umělecky hodnotnější než pop pro břišní tanec, pro mě je ale až příliš vážná a bez svérázné hravosti.