Jeden kontrast ilustruje dvě polohy sobotního večera v Divadle Archa. Kieran Hebden aka Four Tet, obsluhující své neurologické centrum výroby zvuků a uculují se na svůj hudební protějšek za bicími Stevea Reada v momentě, kdy se jejich hudba dostala za hranici jakýchkoli kontur do zběsilého rytmického amarounu, stál svým způsobem v opozici vůči pevně zformovanému proudu Mogwai, v němž nebyl prostor pro jakékoli nečekané víry. Přestože se Hebden hlásí k postrockovým kořenům, jeho současná tvorba už dávno překonala tento již dost vyčerpaný žánr. Byl tak vlastně jediným sobotním zástupcem skutečné hudební progrese. Striktně písničkové The Twilight Sad nutno vynechat, jelikož doprovázejí své skotské bratry Mogwai na téměř celém turné.

Na čas nastoupil Kieran Hebden, původně pionýr stylu folktronica, spolu se Stevem Readem, jenž byl sice uváděn jako bubeník Milese Davise, ale rozsahem je významnější jeho spolupráce se Sun Ra nebo Jamesem Brownem. Když jsme u času, pánové ho porcovali jako zkušení řezníci. Někdy usekli větší flákotu, většinou ale menší bity. Rozhodně nešlo o žádnou výrobní linku na široce zbožňované řízky. Byl to Hebden, kdo stejně jako na studiových nahrávkách vnášel do hudby samplovanou strukturu, zatímco Read jako chobotnice rozbíjel očekávání, že by se snad konečně mohla zjevit první doba. Někteří, jež dorazili zejména na post rockery, v průběhu setu odcházeli, ztraceni v abstraktní rezervaci. Reid umí poslouchat, a tak si s Hebdenem chvílemi rytmicky povídal, aby vše ponořil zpátky do tranzu, v němž zahušťoval permanentní sólo soustředěnými útoky na plechy. Rozebírat, jaké kusy hráli, je zbytečné. Tady šlo o improvizaci a kouzlo okamžiku. To kouzlo, které úplně neprýští z jejich studiových nahrávek. Napovídají však, jak silným zážitkem musí být jejich živá prezentace, což dvojice v Praze svým skvělým, i když trochu krátkým setem potvrdila. Davis by měl z této hudby, jíž by slušelo přízvisko freetronica, jistě radost.

Coldplay bývají terčem nejednoho přirovnání. Skotská čtveřice The Twilight Sad, doplněná na koncertech ještě o klávesáka, je stavbou svých písní a zejména rytmickým podkladem v mnohém připomíná, i když má ambici hlubší výpovědi. Odehrála téměř celý debut, pyšnící se pozoruhodnou intimitou i v těch nejhlučnějších pasážích. Jen škoda, že byl Grahamův vokál tak zahuhlaný, i když o texty v hudbě, vrstvící severským větrem roztočené kytarové stěny, tolik nejde. Jeho skotský přízvuk ale dotváří temnou mystiku vracející posluchače až ke starým nordickým ságám. Atmosférou v nejvypjatějších noisových vzedmutích připravili půdu pro hlavní jméno večera, jinak nic světoborného ba ani českoborného nepředvedli.

Nekonečnou dynamiku servíroval skotský kvintet. Jeho pro tento večer minimalistický mluvčí Stuart Braithwaite se postavil ve fotbalovém dresu na pravý kraj pódia. Set stavěli převážně na novince "The Hawk Is Howling". Ta sice pro kapelu neobjevuje žádná nová území, ale představuje vzácně vyrovnanou kolekci témat. Letní koncert na polském Off Festivalu ve srovnání s Prahou prohrává. Čerstvé písně s jistějšími prsty kytaristů teprve rozkvetly a energie neutíkala do otevřeného prostoru. Navíc jakoby měl zvukař připravenou slušnou rezervu, nahulil master level až na samou hranici. Kdo nemá rád hluk na hranici bolesti, měl se vybavit špunty. Přesně taková lavina ale Skotům svědčí, jak ukázali už v úvodní "Yes! I'm A Long Way From Home" i následující "The Precipice", nejhranější skladbě aktuálního turné. Teprve "Hunter By A Freak" však poprvé intenzivně rozbouřil obecenstvo, které většinu koncertu postávalo a kývalo hlavami.

Radost dělal nejen zvuk, ale i skvělá světelná choreografie, úsporná, ale srostlá s každou skladbou. Absence projekce ani nemrzela. Kapela svým sošným postáváním, zachmuřenými a koncentrovanými výrazy moc podnětů nevyslala, ale to k jejich vážné kytarové hudbě patří. Smysl pro humor ostatně dokazují v názvech některých svých písní. Formálně bezchybná show ukázala, jak se dá přejít téměř z ticha k fičáku bičujícím skotské pobřeží. Zatímco Twilight Sad už svou stěnu dostavěli a báli se, aby nespadla, Mogwai se teprve rozjížděli při budování svých babylonských věží. Třeba i příbuzní Sigur Rós končí gradaci s vědomím, že by vyhodili posluchače od vyhřátého krbu do bezčasí, na to však Mogwai kašlou a dál splétají svůj instrumentální koš písňových archetypů. Závěr koncertu vnesl dokonce úsměv na Stuartovu tvář, když spatřil v publiku dívku metalově pohazující hlavou na zádech svého přítele. Aby ne, když samotný konec přídavku patřil výtečné "Batcat", jež má k metalu setsakramentsky blízko.

Mogwai možná znamenali splněný sen dramaturgů Stimulu, nebo snahu, jak atraktivnějším koncertem vydělat na alternativnější počiny. Podnět pro hudební vývoj už nepředstavují a v tomto smyslu byli vhodnější velkou volbou Animal Collective, kteří festival zahajovali. Při svém prvním českém vystoupení však ukázali, proč je i jedenáct let od jejich přelomového debutu každá jejich deska napjatě očekávaná. Možná proto, že se k ní vypraví na turné. Doufejme, že to příští Prahu nemine a snad i Hebden s Readem přivezou v dohledné době něco ze své svobodomyslné budoucnosti. Také jim patří nemalý podíl na magii sobotní noci.

Setlist Mogwai: Yes! I'm A Long Way From Home, The Precipice, Hunter By A Freak, I Love You, I'm Going to Blow Up Your School, I Know You Are But What Am I?, Scotland's Shame, Ithica, I'm Jim Morrison I'm Dead, Ex-Cowboy, Thank You Space Expert, Helicon 1, We're No Here, Like Herod, Batcat

Rozsáhlou fotogalerii z koncertu naleznete zde.

Mogwai, The Twilight Sad, Kieran Hebden a Steve Reid, Divadlo Archa, Praha, 15.11.2008