Je víc než dost důvodů, proč by vám měli být Dark Gamballe sympatičtí. Vydávají jednu desku za druhou, poflakují se po hudebním předměstí skryti blyštivému světlu hlavního centra dění a také se rádi opakují. Novinka "Perpetuum Gamballe" opět dodržuje dvouletou tvůrčí periodu a opět je to skvělý materiál.
Po posledních dvou skvělých deskách
"Bonboniéra" a
"Superstar" měli
Dark Gamballe dvě možnosti. Pokračovat v krasojízdě (ovšem s rizikem, že začnou vykrádat sami sebe) nebo stočit volant jiným směrem, jako onehdy, když takto odbočili od deathmetalu. Osobně jsem si přál první možnost, jelikož obě zmíněná alba považuji za to nejlepší z úrody české tvrdě rockové muziky posledních let. Pokud máte podobný názor, "Perpetuum Gamballe" vám udělá radost.
Dark Gamballe se zkrátka rozhodli nevymýšlet nic nového. Po několika prvních posleších si tak možná řeknete:
"Sakra, vždyť to už tady dvakrát bylo." Pravda, celková nálada desky se nijak neliší od modelu posledních let, žádná z deseti skladeb výrazněji nevybočuje a rukopis je rozpoznatelně gamballský. Nuda? Jen se zaposlouchejte pořádně a po pár dalších přehráních zakroutíte hlavou. Základní pilíře sice zůstaly, ale přibyly ozdobné kresby. Je znát, že pětice z Moravy má hromadu zkušeností a s nahrávkou si velmi vyhrála. Aranže jsou vymazlenější než kdy dříve, o jejich pestrost se stará zejména všelijaká elektronika. To ovšem neznamená, že by
Dark Gamballe vyměkli, o tom se ostatně přesvědčíte už zpočátku nadupaným otevírákem "Výprask" se sado-masochistickým textem:
"Výprask! Na holou prdel, tak to jsi vždycky chtěla, takže trest je spíš pro mě." Kotouč se otáčí dál a razance zdaleka neustává. Naopak: přibývá k ní hysterie, zběsilost a když mašinka zkreslí 10-ho vokál do psychopatického jekotu ("Oceán"), začnete si škubat vlasy.
Většina skladeb je postavena na hutném kytarovém základu (skvělé kytarové riffy najdete zejména v úvodu už zmíněné "Oceán" a "Dobré ovce"), avšak až v kombinaci s umně zakomponovánou elektronikou, které tentokrát rozhodně není málo, má výsledek ten správný říz. Že jsou skladby opět nabité nehranými emocemi, dokazuje třeba vyklidněný "Kámen". Umírněné sloky s piánem v pozadí, hysterický refrén, nenápadné kytarové sólo a skvělá gradace na konec; tohle umí
Dark Gamballe na výbornou. Co může DG závidět většina podobně orientovaných seskupení, je vokální projev. Okamžitě vás sice napadne spojení s Pepou Vojtkem, Kamilem Střihavkou nebo s podobným rockovým křiklounem, jenže frontman 10 má v hrdle mnohem víc. A aby té chvály nebylo málo, nesmím opomenout výtečné české texty.
Dark Gamballe sice nepřišli s ničím novým, za to se jim podařilo vyšperkovat předchozí dvě desky do podoby téměř perpetuum mobile. Pardon, perpetuum gamballe.