Horace Andy o "On Tour" hovoří jako o své nejlepší nahrávce za poslední léta. A možná za to může i skutečnost, že tentokrát k nahrávání nepřizval téměř nikoho dalšího. Pustil se do něj sám, aby dokázal, kterak tradiční hudební postupy jednoho žánru není nutné brát jako přísnou doktrínu. "On Tour" je proto ve výsledku novodobým zvukem prolezlé reggae dávající přímou odpověď na otázku, kdo se má považovat za jeho krále.

"Hodně umělců v mém věku říká, že současné nahrávky už nemají s původním reggae nic společného. Nesouhlasím. Beaty se sice změnily, ale ta změna není nijak zásadní. Pořád je to reggae," prozradil svůj názor v jednom z rozhovorů k desce a dodal: "Snažil jsem se o moderní sound, ale se zachováním původního feelingu." A tímto prohlášením vlastně nepřímo definoval celé album.

Na "On Tour" slyšíme reggae v podobě, ve které stále zůstává slyšitelný prazáklad žánru, jen je vkusně obalený do soudobých aranží. Přičemž chvíli hraje prim sound a chvíli feeling. Popsané rozložení sil dobře dokládají například skladby "Take My Love" a za ní následující "Zion High". První jmenovaná může být ukázkou moderního výkladu reggae, druhá důkazem, že staré známé není důvod opouštět pro nové.

Neměnnost Andyho daru složit chytlavý song v jakékoliv době je patrná zejména v úvodu desky, ve skladbách "Must Surrender" či "On Tour". Naopak dvojice závěrečných položek tracklistu "Dance Hall Music" a " Can't Fool The Youths" může být přesně tím momentem vyvolávajícím u fanoušků původního zvuku největší kontroverze. Zároveň však obě patří mezi hudebně nejzajímavější.

Horace Andy pojal desku jako vzpomínky z cest nahrané na domovské Jamajce a my ji můžeme po hudební stránce vnímat jako současnými prostředky vyprávěný příběh, který se udál před půl stoletím. Má sílu přiblížit reggae nové generaci posluchačů, aniž by svým výkladem jako celek příliš pobouřil ty staré. Stále však platí, že tenhle žánr zní, bez rozdílu na letopočet, stále nejlépe naživo.

P.S.: Horace Andy vystoupí v úterý 4. listopadu v pražském klubu Roxy.