Seriál Co poslouchá musicserver si dal na čas oddech, to ale neznamená, že byste přišli o pravidelné články s oblíbenými deskami našich redaktorů. Ti se rozhodli zapátrat v paměti, probrat sbírky a sepsat vždy svých deset nejoblíbenějších nahrávek. Nemusí se jednat o to nejlepší, co v životě slyšeli, jde hlavně o alba, která je v průběhu života nejvíce zasáhla a ovlivnila. Jaké tóny souzní s jeho duší, odkrývá Tomáš Tenkrát.

Sestavit top ten alb, co vás nejvíce ovlivnila, je mnohem těžší věc, než jsem čekal. Jsem si jistý, že kdybych to sestavoval za měsíc, vzpomněl bych si na něco zapomenutého a na jinou desku v tomto výběru by nevyšlo místo. Rozhodně to není to nejlepší, co jsem kdy slyšel, spíš to nejsrdcovější.

---

10. Vypsaná fiXa - Brutální všechno (2001)

S fiXou jsme zažili její začátky a pamatuju si, jak nás okamžitě dostala svojí špinavostí, ale zároveň melodičností. Skvěle spojovala písničkové prvky s totální hrubostí a to nás naživo bavilo. Když jsme ji viděli předskakovat The Offspring, měli jsme jasno. Koncerty v Abatonu, v Paláci Akropolis, na festivalech, ale i v jiných prostorách, který už si ani pořádně nevybavuju, byly výborný hlavně z hlediska kontinuity publika s kapelou. Hodně se pařilo, fiXa ještě neuměla moc hrát, ale bylo to jedno. Když hrála blízko, vyrazili jsme. Je to spíš moje vzpomínka na první hodně tvrdý kocoviny. Ale tu energii při "Jamesovi" nebo "Lunaparku" v upoceným kotli nezapomenu.

---

9. Kings Of Leon - Aha Shake Heartbreak (2004)

Už debut "Youth And Young Manhood" jsem točil nonstop dokola, ale "Aha Shake Heartbreak" ještě přitlačilo. Nečekal jsem, že se tihle šílení bratři z náboženské rodiny budou mít kam vyvíjet. Evidentně to šlo a jde dodnes. Kdyby mi někdo v roce 2004 řekl, že budou headlinovat Glastonbury 2008, shovívavě bych ho poplácal a poslal na autobus. Jižanský rock, správně vyšinutý zpěv Calleba Followila, silné melodie a ta nejuvolněnější atmosféra si mě získaly na první dobrou. Navíc je tu "The Bucket", jeden z nejlepších poprockových hitů na světě. Nejvíc sexy je na tom ale ta zdánlivá jednoduchost, s kterou Kings Of Leon jako by dávali najevo, že to mají všechno na háku.

---

8. Buty - Ppoommaalluu (1994)

Jednoduchý důvod proč. Tahle kazeta nám hrála několik let v autě, když jsme s přáteli jezdili v zimě do hor a v létě za vodou. Nevím, jaktože se tam tak dlouho vydržela točit, ale zaryla se nám všem hodně hluboko. Buty ale byli i kapelou, kterou jsem jeden čas dost poslouchal. Miloval jsem jejich humor, pestrost alb i vynikající muzikantské výkony. Na každém albu bylo od popové rádiovky po blues zastoupeno snad všechno. S "Ppoommaalluu", především díky filmu "Jízda", prorazili naplno. Naleznete na něm hned několik písní, které pro ně jsou zásadní vlastně dodnes.

---

7. Herbie Hancock - Possibilities (2005)

Samotné album nepřináší mnoho nového. Jen se geniální jazzový pianista pokusil spojit s popovou špičkou a vytvořit netradiční album. Mě ale dostala do kolen spíš příprava celé desky. To jak složitě vznikala. Jak Hancock všechny pobízel, ať dají volný průchod svým myšlenkám a on sám to nakonec nasměroval do nejlepší možné roviny. Neuvěřitelná profesionalita, kdy se pracovalo po celém světě a Herbie Hancock ochotně za svými hosty létal. Vše je solidně zachyceno na stejnojmenném DVD. Do puntíku vyleštěné písně, kterým vévodí překrásná "Hush, Hush, Hush" s Annie Lennox za mikrofonem, si získaly mou pozornost na dlouhou dobu. Spíš mě ale k bezmeznému obdivu tohoto pána donutila jeho neuvěřitelná pokora a pracovitost. I když je legendou žánru a velmi bohatým mužem, působí pořád jako usměvavý a milý strejda od vedle. Respekt.

---

6. Killing Joke - Killing Joke (2003)

Killing Joke v roce 2003 vstali z popela a nahráli jednu se svých nejsilnějších desek. Riffy ostré jako břitvy, Jaz Coleman povětšinou freneticky ječí jako smyslu zbavený, ale přesto je to nápadité a emočně nabité. Takový "Asteroid" je vynikající věc, kterou opravdu nezastaví ani rozjetá stotunová lokomotiva. Prolínání zpěvu s Jazovým odříkáváním nějakého zaklínadla v "Implant", co vybuchuje v agresi co minutu, je opět originálně provedená. A originality je v tomto stylu pomálu. Nejúžasnější je ale stejně "You'll Never Get To Me". Basa tvoří melodii, zpěv procítěností trhá srdce, refrén je kouzelně neohratelný a konec dojíždějící v hutných kytarových riffech rovněž. Nádherná a skvěle promyšlená skladba, která vnitřně drtí. Celé album žene dopředu výborná rytmika, hodně kvalitní zvuk a sám Coleman je tady na vrcholu sil. Když jsem ho vídal ve Vršovicích v tramvaji 22, jak si čte knihu "The Occult Conspiracy", měl jsem vždy sto chutí mu říct, že natočil ten nejzasranější love song na světě.

---

5. The J.B.'s - Funky Good Time: The Anthology (1995)

Cestu do světa funku jsem si vybral sice trnitou, ale správnou. Okamžitě mě chytl nakažlivý groove každé skladby. Všechno neuvěřitelně šlape a pumpuje energii spolehlivěji než automatické čerpadlo. Základ tady tvoří trombónista Fred Wesley, baskytarista William Collins a jeho brácha kytarista Phelps Collins, samozřejmě nechybí Maceo Parker. A mnoho dalších hvězd funku. Nejslavnější kapela Jamese Browna si to užívala a měla to usnadněné v tom, že všichni byli geniální muzikanti. Z nahrávky jde velká síla i dnes, téměř čtyřicet let od nejslavnější doby tohoto uskupení. Rozmýšlel jsem se dlouho, kdo mi bude funk reprezentovat, ale pak mi došlo, že to prostě musí být ti nejlepší, co navíc byli u budování základů.

---

4. Talk Talk - The Very Best Of (1997)

Talk Talk jsou neprávem opomíjenou kapelou. Nevědomky posunuli hranice popu opět trochu dopředu. Především díky velice osobitému zpěvákovi Marku Hollisovi. Nejsou vlastníky mnoha profláklých písní, přesto je jejich výběrovka nabitá a krásně se poslouchá. Rád si vychutnám i těžko uchopitelnou řadovku "Spirit Of Eden", nicméně jejich přímočará tvorba, kterou tlačí nahoru úžasný a naléhavý vokál frontmana, je mi sympatičtější. Ostatně ne nadarmo ho marně jako hosta shánělo od Beastie Boys po Monkey Business nesčetně interpretů. Mark Hollis se však úspěšně straní. Písně jako "I Believe In You", "Today" nebo "Such A Shame" mluví za něj dodnes. Jsem si jist, že z jejich fondu ještě teď mnoho kapel čerpá. V neposlední řadě miluju dokonalé aranžmá skladeb Talk Talk. Nápad na nápad.

---

3. Coldplay - A Rush Of Blood To The Head (2002)

Znám ji tón od tónu a mnoho písniček mám spjatých s konkrétními okamžiky. Je to dokonale propracovaná deska, která se u mě protočila nesčetněkrát, a přesto žádný song dodnes nepřepnu. Zřejmě kvůli rozmanité melodičnosti - každá píseň tady má hned několik silných melodických linek. Také se z ní právem stala celosvětová bomba. Od Coldplay je to k dokonalosti dotáhnutý koncept, který byl načatý již na "Parachutes". Pro někoho příliš konzumní záležitost, ale pro drtivou většinu je to album, na kterém se těžko hledají chyby. Možná trochu překvapivě mě z "A Rush Of Blood To The Head" nejvíc baví "Warning Sign", neprávem zapadlá, ale po strop emocemi nabitá věc.

---

2. J.A.R. - Homo Fonkianz (1999)

Nejlepší album těchto deseti individualit. Oto Klempíř dotáhnul k dokonalosti převádění svých zběsilých myšlenkových pochodů do textů, Roman Holý udělal hudební majstrštyk a vše si skvěle sedlo. Rozhořčení bulharského velvyslanectví, stepující Helena Vondráčková a především chytlavý refrén přinesl i jejich největší hit - "Bulháři". "Homo Fonkianz" je plné vynikajících písní, co dodnes fungují na koncertech nejlépe. Ve škole jsem na kapelu J.A.R. dělal dokonce ročníkovou práci. Chápu, že jejich humor a vůbec celkové pojetí hudby poměrně uzavřeného "Holého klanu" není přístupné všem, mě si ale naprosto získalo. Beru to jako zcela zásadní album i z důvodu přátelství s Romanem Holým, kterého z mnoha důvodů obdivuji a s kterým momentálně spolupracuji. Posunul mě o level, čehož si logicky vážím.

---

1. U2 - The Joshua Tree (1987)

Jsem kýčař, když dám na první flek "The Joshua Tree"? Mám k tomu důvod. Tohle album mě zavedlo do světa hudby. Do doby, než jsem slyšel tohle, jsem byl obyčejný rádiový konzument, co bral hudbu jako podkres. Moc dobře si pamatuju, že když jsem byl jednou nemocný, vytáhnul jsem první desku, co jsem u otce našel. Byla to právě "Joshua". Okamžitě si mě dostala, pral jsem to do sebe pořád dokola. Co je však hlavní, díky ní jsem se prokousal k mnoha dalším a možná i zásadnějším albům. Začal jsem hudbu brát i poslouchat jinak. Pohltilo mě to. Celej ten svět od hudebních časopisů, přes tehdejší počátky Noci s Andělem, až k výjimečnému pocitu při živých vystoupení, které však bohužel brzy zevšedněly. To všechno mi nastartovala nejslavnější deska U2. Nejspíš by to později odpálilo něco jiného, ale třeba taky ne. A to si nedokážu představit. Bez řešení a užívání hudby by stál život strašně za hovno.

Ale jsem přesvědčen, že "The Joshua Tree" je výborná věc i teď. Po hudební, producentské, ale i textařské stránce. Je tam mnoho detailů, které mi v hlavě zůstanou asi navždy. Například ta senzační basová figura v "Exit" nebo až přehnané Edgeho zvonění v každé písni. I Bono byl nejspíš v top hlasové formě. Dokázal bych o té desce mluvit hodiny. Samozřejmě, že mě chytlo i "Achtung Baby" a "Pop", ale už jinak. "The Joshua Tree" je pro mě něco jako první holka, první auto, první job nebo maturita - na to se prostě nezapomíná. Jednoduše budoucí největší skupina na světě natočila svoje největší dílo a já jim na to skočil, za což jsem samozřejmě rád.