Hm... baví trápit diváky

01.12.2000 05:00 - Lukáš Beldik | foto: facebook interpreta

Pokud jste se ještě neseznámili se skupinou Hm..., hleďte to rychle napravit alespoň přečtením rozhovoru. Nejen dle mého názoru se totiž jedná o český hudební objev tohoto roku. Hrají příjemné melodické písničky, které se vám lehce zavrtají do hlavy. Taky by vás mohlo zajímat, co je to za skupinu, kvůli které Marek Doubrava opouští Tatabojs...
Hm... :Baví nás trápit diváky!
© Bača
Hm… jsou bezesporu velmi zajímavým prvkem naší hudební scény. Jsou součástí spřátelené a personálně propojené trojky skupin ještě spolu s Tatabojs a Oswaldem Schneiderem. Před půl rokem jim vyšlo u firmy G. Parrot jejich debutové CD s názvem "… to by mohlo být zajímavé", jehož distribuce se ujalo brněnské vydavatelství Indies, a které nabízí výbornou hudbu se zajímavými nápady. Myslím, že nejlépe skupinu charakterizoval sám Marek Doubrava slovy: "Hm … jsou duo, ve kterém se občas vyskytuje až pět členů." Tím základním stavebním kamenem jsou Marek Doubrava (kytara, piano) působící ještě v Tatabojs (Pozn.: Bohužel až v rámci autorizace rozhovoru jsem se dozvěděl, že Marek Tatabojs i kvůli Hm… opouští, takže jsem na tuto skutečnost nemohl reagovat. Možná se to ale dá vyčíst mezi řádky) a Viktor Ekrt (housle, baskytara). O další hudebnících se nedá mluvit jako o hostech. Sami Viktor s Markem používají termínu bodky, jehož původcem je slovenský moderátor Rádia 1 Dan Šabík, který je jednou ve "Velké sedmě" přečetl jako Hm a tri bodky. Bodkami jsou bubeník Milan Cais (jinak "Tataboj" a taky "Oswald"), flétnista Filip Nebřenský ("Oswald") a živá zásobárna neuvěřitelně znějících zvuků – Ondřej Anděra (bývalé WWW). Kdybych měl blíže popsat jejich hudbu, pomohl bych si slovem "písničky". Vím, že je to trochu alibistické, ale mě to k nim sedí nejvíce. Mohl bych sice mluvit o troše folku, melodického rocku, možná až popu, ale to je všechno jen škatulkování.

Abych se tedy mohl blíže seznámit s touto skupinou, nechávám jednoho dne za zády rušný "Kulaťák" a vydávám se podzimním dejvickým odpolednem. Za chvíli už zvoním na zvonek u venkovních dveří a odpovědí mi je Markovo okamžité: "Čau, pojď dál" a drnčení dveří. Nevím, v kterém bydlí patře a tak chvíli bloumám po chodbách a prozkoumávám zvonky, než se nade mnou objeví jeho hlava. Tady to je. Dorazím, zdravíme se. Mumlám něco o tom, že by si mě mohl pamatovat z loňského rozhovoru s Tatabojs. Možná si vzpomněl. Zve mě dál a jak si tak zouvám boty, šokuje mě svou otázkou: "Znáš Hm …? Máme tady dnes zkoušku." Dávám pomalu dohromady odpověď: "Víš, já jdu s vámi udělat rozhovor, domlouval jsem to s Viktorem." Vše vysvětleno. Postupně doráží Viktor a Filip. Ondřej se dostaví až v průběhu hovoru a Milan na dnešní zkoušce absentuje. Dostávám čaj a můžeme začít. Viktor mluví velmi klidně a s rozvahou. Nad odpovědmi se zamýšlí, zatímco Marek ho doplňuje s živostí a smíchem jemu vlastním. Tahle nesourodost vyznívá zajímavě.

Když jsem vás zastihl uprostřed zkoušení, nemůžu se nezeptat, zkoušíte často?
Viktor: Snažíme se, ale protože jsme zaneprázdnění, občas nám to nevyjde. Zkoušíme jednou týdně. To je maximum i minimum.

Ptal jsem se už Marka, ale zeptám se i tebe. Vidíte jako problém, že na koncertech často hrajete v různém složení, podle toho, jak má kdo čas? Asi je to dost o improvizaci… .
Viktor: Na to asi Marek odpověděl, že ze dvou jsme vznikli a postupně jsme nabalili další. A protože písniček vzniká málo, dokážeme je zahrát ve dvou i v pěti. Všechno je pak docela jiný.
Marek: Právě to je zábavný. Vždycky nás pak něco překvapí. My jsme dva a máme ty bodky. A každá bodka se vždy zachová jinak.

Jak jste se seznámili? Původně jsem si myslel, že spolu chodíte na konzervatoř, ale pak jsem zjistil, že je Viktor "famák".
Viktor: My jsme se seznámili na skautském táboře.
Marek: Původně to byl turistický oddíl mládeže, 73., středisko Javor.
Viktor: Já jsem tam přišel jako neskaut. Jen tak za kamarádama hrát na housle. A Mára byl už tehdy v těch asi 14 hodně hudební. Někdo nám řekl, že bychom to mohli dát dohromady, a tak jsme na doporučení starších a zkušenějších založili skupinu.
Marek: Staršího a zkušenějšího. Buďme adresní. Byl to Libor Zapletal, který nám pak i napsal písničku "Vínečko". Takže takhle to začalo, on byl iniciátor.

Spojení housle a kytara mi přijde docela neobvyklé..
Marek: Vzhledem k tomu, že Viktor hrál na housle a já na kytaru … . Smích.
Viktor: To jsou všechno nástroje, které se dobře nosí po lese.

Jak se k vám přidali bodky?
Viktor: První bodka byl Ondřej, protože on dělá ty své zvuky. To jsem věděl z FAMU, a protože se mi to líbilo, jako se to líbí mnoha jiným lidem, zeptal jsem se ho, jestli by to s námi nechtěl zkusit. Dal jsem mu kazetu (náš starý demáč z roku 96) a on si vybral tři písničky, které pak s náma hrál. Potom jsme hráli s "Oswaldama" (Oswald Schneider), kde hraje Milan na bicí. Ono je to všechno propojený. Filip chce něco říct.
Filip: Já tam taky hraju.
Viktor: Filipe, k tomu dojdu.
Filip: Dobře Viktore.
Viktor: Teď jsem zapomněl jak to bylo.
Marek: Bylo to tak, že jsme hráli s Tatabojs na třech koncertech s Hm … jako předkapela.
Viktor: Nebylo to s "Oswaldama"?
Marek: Ne, myslím, že to bylo takhle. Milan si chtěl s náma zahrát, říkal, že by ho to bavilo.
Viktor: Bylo to v době, kdy jsme uvažovali o přibrání bicích, že už je to chudý. Nechtěli jsme ale žádného bubeníka hledat. Nedovedli jsme si představit, že bychom někoho "najali". Tohle přišlo akorát. A Filip ten hraje v "Oswaldovi" na flétnu, a protože je konzervatorista jako Marek, tak našli společné akademické téma, o těch harmoniích, melodiích a různých značkách. Takže skrz vzdělání se pak přidal Filip.

Původně jsem si myslel, že ty zvuky vydává Milan. Zněly mi dost podobně jako ty, co má v popisu práce v Tatabojs.
Viktor: To ne. My jsme akustická kapela a Milan je dělá spíš elektronicky.
Marek: Milan má multiefekt.
Viktor: Na Ondřejovi je fascinující že to udělá všechno…
Filip: Na multihubu. Smích

Když jsem se tě, Marku, před rokem a půl ptal v rámci rozhovoru s Tatabojs, tak jsi říkal o Hm … , že je to v podstatě tvá hlavní skupina. V té době to ale vyznělo spíš jako žert. Myslíš, že je to dnes bližší pravdě?
Marek: Já jsem to nikdy nemyslel jako vtip. No ale dobře.

Tenkrát se tomu Mardoša a Milan smáli.
Filip: Jen Marek věděl.
Marek: Že na má slova dojde. (Markův hurónský smích). Oni Hm … byli už rok, dva před Tatabojs. Milan mě viděl hrát právě s Hm… . Pak bylo spousta koncertů s Tatabojs, zatímco Hm … hráli sem tam. Několikrát jsme si mysleli, že se rozpadnem, takže to nevypadalo jako moje hlavní kapela. Ale bylo to tak celou dobu.

Přijde mi, že Hm … jsou pro vás spíše zábava. Tím, že hrají tak málo. Asi to neberete zas tak vážně.
Viktor: Bereme to vážně, ale neumíme to prosadit.
Marek: Je to úměrný času, který na to máme a co po nás, kdo chce. Neumíme se nikam vtlačit. Pokoušel jsem se třeba zařídit koncert Hm …, když jsme hráli s Tatabojs v ostravském klubu Parník. Líbil se mi ten prostor. Pro Tatabojs byl příliš malý a akademický a bylo tam krásný piáno. Zašel jsem za lidma z klubu, s tím, že mám taky kapelku a jestli si nechtěj poslechnout "demáč". Řekli mi: "Jo mi rádi posloucháme demáče. Tak nám to sem dej. Tak čau." Teď tam sice asi budeme hrát, ale není to vůbec tím, že bych někomu dal nějaký demáč, který vyhodili hned, jak se tomu zasmáli. To je jen ukázka, jak funguje naše zařizování koncertů.
Viktor: To vážno je jen v debatách, když vzniká hudba.

Se sebeprosazováním souvisí i rozhovory. Asi neděláte moc rozhovorů na rozdíl od Tatabojs.
Viktor: Novináři je spíš nedělají s námi.

Poskytuje je rádi, nebo je berete jen jako nutné zlo, kterým se ale můžete prosadit do určitého povědomí?
Marek: Myslím, že je to docela sranda dělat rozhovory. Většinou si přitom vysvětlíme spoustu věcí.
Viktor: Dozvěděl jsem se tak docela dost věcí.
Marek: Teď nedávno jsme dělali veselý rozhovor v Liberci pro Český rozhlas. Dělali jsme to už po koncertu a dali si k tomu pivo v plechovkách. Ten člověk neměl moderátora, tak jsme si to moderovali sami. Udělali jsme úžasnou znělku na pivní plechovky. Postupně jak se rozhovor rozjížděl a rozjížděl, bylo víc a víc plechovek a hudba byla hlučnější … . Projevila se v něm moje typická vlastnost, že rozmělňuju témata až z nich nic nezbyde. Vyskočil na tohle napsal povídku.

Občas býváte označováni za folk. Jak se cítíte v téhle škatulce?
Marek: Folkem jsme vlastně začali. První písničkou, kterou jsme spolu hráli bylo: "Jsem špatný tanečník..." od Vlasty Redla. Viktor na ní uměl úžasné sólo na housle. Vlastně proto jsme se jí naučili. Vycházelo to z akustické kytary a folk jsme na začátku poslouchali.
Viktor: Všechno vychází z Nedvěda. Netřeba zastírat.

Co posloucháte teď?
Filip: Rammstein. Smích. Všechno.
Marek: Nedá se to specifikovat. Byli jsme třeba na Portě a tam jsem zjistil, že folk asi neposlouchám. Tedy až na Tři čutory, kteří byli vskutku geniální. Neznáš Tři čutory?

Bohužel ne.
Marek: Tři čutory jsou lidi ze tří hardcoreových skupin, kteří hrají trampské písně. Podle toho to taky vypadá. Každý rok se přihlásí na Portu a neskončí dokud nedobydou Lochotín. Smích. Už tam byli asi pětkrát. Hrajou vždycky nakonec. A vždycky si tam stoupne Hrádek, viděl si někdy hrát Slut? ptá se Filipa a po kladné odpovědi názorně a nadšeně předvádí hardcore. … Posloucháme všechno. Chceš nějaké příklady?

Tady na stole vidím nové Radiohead… .
Marek: To já vůbec neznám.
Viktor: To je náhoda.
Filip: Můžu si je půjčit?
Marek: Jazz, rock, pop, vážnou hudbu. Všechny ty škatullky asi posloucháme. Udělám průřez: Rammstein, Plíhal, Bittová, Bernstein, Janáček, B-52´s, Yes, G. Love and Special sauce nebo "Red hoty"

Jak se díváte na kopírování hudby?
Marek: Já se nedívám, ale rád si kopíruju.
Viktor: Od té doby, co jsme vydali CD, se mi líbí inzeráty v novinách, že česká hudební scéna se má podporovat a lidi si ji nemají nekopírovat. Myslím si to taky. Jak ale vidím zahraniční CD, neudržím se. U české se ale snažím. Mám jí doma asi nejvíc.
Filip: Je sviňárna, když to někdo prodává. Když si to okopíruju, je to stejný jako, když si to nahraju na kazetu. To se mohlo vždycky.
Viktor: Teď ve sféře internetu se to trochu ztrácí.

Jaký máte vztah k internetu? Máte internetovou stránku … .
Viktor: Líbí se mi to čím dál víc. Co všechno se tam dá objevit. Čím dál víc chápu, že mi slouží k duhu Líbí se mi, že můžeme posílat pozvánky. Prostě všechny ty běžné prozaické věci mi dělají radost. Dokonce se nás ptali lidé ze Slovenska, jestli můžou umístit naše nahrávky na Napster. Přišlo mi to od nich velice slušný, tak jsem jim to povolil. Smích. Kdybych jim to nedovolil, dají je tam stejně.
Filip: Bude mě živit.

Používáte formát MP3? Stahujete si z internetu?
Viktor: Nestahuju si je, protože jsem líný na to čekat. I když máme v práci pevné připojení, tak u internetu stráví člověk spoustu času vyhledáváním. Nemám na to čas.
Filip: Když se mi to líbí, tak si to pak většinou koupím.
Viktor: To je ten ideální zákazník.

Máte většinou cizí texty. Některé jsou od českých básníků, jiné od Petra Kotouše. Nemáte potřebu psát si vlastní texty?
Marek: Původně jsme psali nějaké texty. Takhle to ale dopadlo. Spolu jsme napsali "Dona Juana". Viktor zase napsal písničku "Mrtvola" a já jsem měl taky ještě jednu písničku.
Viktor: V začátcích jsme si psali hodně svoje texty. Byly dost zaslepený. No hodně. Byly to asi tři písničky. Smích.
Marek: Ještě "Veselici v Olbramově". To byly takové pubertální texty. Dostal jsem kopačky, lalala.
Viktor: Přísnost na texty se pak zvyšovala. Hlavně ta vzájemná. Takže jsme si pak nedovolili psát dál.
Marek: Přišlo nám to škoda, když je tolik básniček na světě.
Viktor: A když je Kotouš na světě.

Takže se dá říci, že popularizujete české básníky pro studenty, kterým je zošklivili na hodinách češtiny.
Viktor: Jak se jmenovala tvoje učitelka na literaturu?
Marek: Věra Poláčková. Byla hrozně nadšená a pro věci, které měla ráda, jsme se nadchli i my. Byla strašně mírná a lidé si tam dělali, co chtěli.
Viktor: Ale konkrétně díky Poláčkové vzniklo "Kdo vám tak zcuchal tmavé vlasy".
Marek: Říkala, že je to reprezentativní, že bychom si to měli napsat.
Filip: K tomu mám jeden zážitek. Jak nehraju ve všech písničkách, tak občas chodím pod pódium mezi lidi. A když kluci jednou hráli tyhle zhudebnělé básníky, slyšel jsem jak jedna holka říká druhý: Ty vole, to je jak zkouška ze srovnávací literatury. Smích.
Marek: To by bylo dobrý udělat pásmo pro školy. Mě by to hrozně bavilo. Ještě nás to ale nenapadlo. Ale kamarád vlastně dělá "výchovňáky".
Viktor: Teď mi přišla emailem objednávka na cédéčko, kde bylo napsáno- že si ho jako objednávám a děkuji především J. Macháčkovi, který mě vzal stopem a díky kterému si to cédéčko objednávám.
Marek: Honza Macháček?
Viktor: Jirka.
Marek: Který?
Viktor: Dr. Vinetou.
Marek: No jo, ten na nás vlastně byl.

Setkali jste se s nějakými negativními reakcemi?
Marek: No jistě.
Viktor: Moc velkou radost nám udělal jeden pán, který nám napsal, že Antonín Sova je podle něj romantický impresionista a že tu básničku cítí trošku nostalgičtěji než my. Tak mě potěšilo, že někdo tu básničku cítí tak jak je napsaná. Beze vší ironie. Opravdu mě to potěšilo, že na to reaguje takhle.

Asi to musí štvát spíš starší generaci, ne?
Viktor: Kupodivu ne. Aspoň z řad učitelek. Na několika školách a gymnáziích jsme už hráli a učitelky nás chápou jako výukový materiál a líbí se jim to. I mojí babičce se to líbí.

Někde jsem četl, že jste hravá skupina. Mě ty texty ale přijdou dost smutné.
Marek: Původně jsme je měli dost smutný, ale teď se přidali i veselý. A ty smutný už nikoho nebavěj. Ale mě nepřijde, že bychom měli tolik smutných textů.
Viktor: Ono je to tak, že hrajeme ty písničky a "Mára" začne říkat, teď hrajem zase smutně. A pak říká: další smutná. Ale jsou koncerty, kde si na to nevzpomene, a to i ty smutný vyzněj srandovně. Takže to závisí na náladě.

Máte teď nové písničky?
Marek: Máme. Už hrajem jednu, co není na desce a zítra budeme hrát další. Taky vykrádáme skupinu Billy a Kid, což byla skupina tvořená mnou a Kotoušem na gymplu. Vznikla kvůli potřebě první české trampské písně, kterou jsme neznali a tak jsme si ji napsali.

Jsi na konzervatoři, hraješ v Tatabojs, v Hm …, nemáš někdy hudby dost?
Marek: Ono je to komplikovaný. S Tatabojs je to jiný než s Hm… a ve škole je to úplně jiný, tam hraju na klavír a měl bych i něco skládat. Mám z toho v hlavě docela maglajz. Ale někdy je to pozitivní. Třeba jsme zpívali úžasnou písničku "Měsíček svítí", kterou bychom jinak nezpívali. To ovlivňování je pozitivní i negativní.

Víte kolik jste už prodali cédéček?
Viktor: To se ptáš v pravý okamžik. Dneska jsem byl v tiskárně, tiskne se dalších 500 kusů. Prodalo se jich asi 300. A 100 se jich rozdá.

Co je to za firmu co vás vydala – G. Parrot?
Viktor: To je Zdeněk Krejčí, který založil firmu čistě ze samaritánství. My jsme teprve druhá deska. Podezříváme ho, že má někde továrnu na heroin. Smích. Prostě má plno peněz a tak nám půjčil. Teda dal. Teda vydal.
Marek: To je nadšenec, který se rozhodl, že bude podporovat hudbu. Je to náš anděl, který přilítnul z nebe. Umožnil nám vydat CD, které by jinak nevyšlo. Dal nám na to víc peněz než by dali Indies a díky němu to taky mohlo vyjít dřív. Taky jsme mohli mít papírový obal. Jednání s ním je jednoduchý.
Viktor: Hlavně to nehodlá nijak prosazovat. Říkal, že nám žádnou reklamu dělat nebude, protože je to strašně drahý. Jde mu jen o to, aby bylo to CD na světě a když se neprodá, nic se nestane. Je to zvláštní člověk.

Na CD je napsané, že se natáčelo v Moskvě. To mě docela překvapilo.
Viktor: V tomhle směru jsme dost kosmopolitní a náročný. Je tam hala s dobrou akustikou. Tak jsme prostě vzali křídlo Petrof, sbalili jsme kufry a jeli na … Barrandov do haly Moskva, kde jsem dělal ruchy.
Marek. Velký dík patří Pavlovi Štverákovi, který nám to zařídil.

Mám pocit, že jsem viděl tvoje jméno na závěrečných titulcích nějakého animovaného filmu.
Viktor: To byly Příušnice od Marie Procházkové.

A ty ses na tom podílel jak?
Viktor: Já jsem to ozvučil. Vystudoval jsem už skoro katedru zvuku na FAMU. (zaklepání na dřevo)

Jaké máte teď plány do budoucna? Co se týká koncertů a tak dál.
Marek: Bude teď docela dost koncertů.
Viktor: 17. 11. hrajeme v Praze na Deltě.
Marek: To bychom měli umlátit nějaký studenty.
Viktor: Budeme tam dělat revoluci.
Marek: Mohli bychom se tam navzájem zmlátit.
Viktor: Koncipovaný večírek… . Pak budeme 13. prosince v Brně, 14. v Břeclavi, 15. v Ostravě a 16. v Kopřivnici.

A co jinak? Nechcete třeba prorazit do rádií a televize…
Marek: Jo a ještě prorazit do televize a rádií. A Ameriky a magnetofonu.
Viktor: A do dveří.
Ondřej: Do Itálie už jsme prorazili.
Zbytek skupiny: Jakto?
Ondřej: Tam jsem šířil. Smích
Viktor: Já jsem to rozšířil do Londýna, možná i do Rádia 1. Ale úplně náhodou. A do Loun a Kodaně a Kalifornie.
Filip: Já do Ostrova nad Ohří a do Český Lípy.
Marek: Já jsem asi nešířil. … Ale pozor, já jsem to dal vlastně učiteli na angličtinu a ten by to mohl šířit zajímavě. Je to Korejec z Ameriky a jeho babička je z Plzně.

Děláte často koncipované večery? Propojujete to s nějakým vystoupením?
Marek: Snažíme se. Většinou ale zjistíme, co bychom chtěli tak den předem. Náš zatím největší koncipovaný večírek byl vánoční, který hudebně byl jinak šílený, protože jsme si půjčili od Tatabojs odposlechy, ze kterých jsme udělali bedny. Ovšem odposlechy jsme už neměli, takže nikdo nic neslyšel. Byly tam dvě velký soutěže, o tom, jak ovečky chtěly sežrat Ježíška. Publikum jsme rozdělili na tři družstva, museli "sejmout" ovečky a Ondřej dělal "oveččí" zvuky. V další soutěži se jednalo o neporušené panenství. Spustili jsme tam dva pruhy papíru a u toho byla díra, kterou dva lidi museli protáhnout jednoho Ježíška, kterýho si vybrali a nesměli to samozřejmě porušit. Bylo to z "pauzáku".

A k tomu jste hráli a tmou šlo panenství … .
Marek: Ne, k tomu jsme nehráli. Nás baví, když se to nějak zpestří, protože máme už dlouho stejný písničky. Baví nás trápit diváky. Smích. To jsme asi zdědili po Ondřeji Ježkovi.

Děkuju za rozhovor.


DOPORUČENÉ ČLÁNKY

SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY