Možná si ještě leckdo vzpomene na úspěšné tažení českých reprezentantů fotbalovým Eurem před dvanácti lety. Tehdy jsme na londýnském stadionu Wembley, který bude mimochodem za čtyři roky hostit olympijské hry, získali stříbrné medaile. V blízkosti obří zrekonstruované stavby stojí Wembley Arena. A právě hala, která se by velikostí dala srovnat se sparťanskou arénou v Holešovicích, hostila poslední koncert německo-britského miniturné kanadských Nickelback.

Jelikož na oficiálních stránkách Nickelback vlastně nemají moc daleko k cukrové vatě Nickelback, jakkoliv jsou lepší. Druhou polovinu jejich vystoupení vyplnily zejména pomalejší, utahanější skladby a vůbec čtveřice působila před mohutnou sestavou od Marshalla jaksi ospale. No a stejným způsobem reagovalo samozřejmě i publikum. Abych splnil zpravodajskou povinnost: velký úspěch sklidila "Epiphany", která patří v portfóliu balad Staind mezi ty vydařenější; zpěvák Aaron Lewis sám s akustickou kytarou jasně ukázal, že svým charizmatickým hlasem strčí do kapsy většinu vokalistů z obdobných tvrdě rockových kapel. Zazněly také provařená "Outside" či na závěr "Mudshovel", tedy lahůdka pro milovníky starých dobrých Staind.

Během pauzy se zaplnila poslední místa v patnáctitisícové hale, v sektorech k sezení proběhlo pár neúspěšných pokusů o mexickou vlnu. Kanaďané na sebe naštěstí nenechali dlouho čekat a v následující hodině a půl předvedli ohromující show. Stejně ohromující byla bohužel i prvoplánovost, s jakou odsýpaly jednotlivé etudy. Jindy bohatě kudrnaté, tentokrát pečlivě vyžehlené vlasy byste zpěvákovi Chadu Kroegerovi ještě odpustili. Zkrabatělé čelo a obočí při dojemných baladách už méně, avšak všechny ty umělé úsměvy a grimasy si říkaly o zásah kelímkem od piva. Člověk měl celý večer pocit, že si místo vstupenky na koncert koupil lístek do divadla, na pódiu se odehrávala skvěle promyšlená komedie. Naprostá většina děje měla svůj účelný důvod a předem daný efekt. Velký prostor dostaly pochopitelně pomalejší a jímavé skladby, kromě úsměvů do všech stran došlo na střílení triček do publika, trapnou scénku s růžovým kovbojským kloboukem, skladbu věnovanou zemřelému kamarádovi a mnoho přátelských a zábavných řečí mezi skladbami. Nemohly chybět hity, které kapelu v minulosti katapultovaly do výšin, zejména pak tři nejvýraznější singly: "How Do You Remind Me", "Someday"a "Photograph". Chad si tu a tam neodpustil nezbytné rockerské fuck, ale tak nějak skromně a pomálu - vždyť jsou přece Nickelback slušní chlapci!

Na obřím plátně za kapelou se kromě jejích záběrů promítaly také fotky a v několika případech i videoklipy. Celá hala se náramně bavila, zejména pak ti hudebně méně nároční, kteří přišli zkrátka za tou kapelou z rádia a televize a všechnu její podbízivost sežrali i s navijákem. Ale: pokud vnímavější posluchači překousli levné a okaté fintičky, kterými se Nickelback uchází o úspěch, nespokojení nemohli být ani oni. Vždyť vedle několika opravdu skvělých písní se bylo i nač dívat. Za pozornost stálo třeba bubenické sólo nebo skvěle provedený světelně-ohnivý doprovod několika skladeb.

Nickelback to měli (či spíše mají) náramně dobře vymyšlené, takže nakonec to vlastně nebyl úplně špatný koncert. Vezmu-li v úvahu překrásnou moderní halu, perfektní zvuk a skvěle zvládnutou vizuální složku, tlačí se mi na jazyk: Co chtít víc? Odpověď je ale jednoduchá: méně pózy a alespoň trochu nehraného prožitku.

Nickelback, Staind, Wembley Arena, Londýn, Velká Británie, 21.9.2008