"I came to this world with nothing and I leave with nothing but love, everything else is just borrowed," zpívá Mike Skinner v refrénu úvodní a titulní písně. Svým způsobem je příznačná pro následujících osmatřicet minut. Zatímco jeho albová dvojka začíná příběhem o půjčeném DVDčku a líčením pikantních okolností, které se mu jako městskému floutkovi postavily do cesty, tentokrát se slova točí rovnou kolem everything. Zásadní změna měřítka - z jedné kostičky rovnou k celému životu. Rozervaný život kluka, který ještě jednou nohou stojí na tanečním parketu rozjeté rave party a který si většinu problémů vlastně způsobuje sám nezřízeným a chaotickým životním stylem, tentokrát střídají úvahy o manželství ("I want to grab that chance, carry it home so I can marry and know") a postřehy jak život chodze ("Just when I discovered the meaning of life, they change it. Just when Im loving life, it seems to start raining."). Z malých příběhů se stávají ságy, ale Mike naštěstí nezapomněl, že mezi jeho největší zbraně patří osobní pohled. Už není za cynika, nebojuje sám se sebou a je více než kdy jindy komentátorem. Klade si nemalé cíle, když se mezi jeho témata dostává ekologie, náboženství či hledání smyslu života.

Už dávno nedělá skladby doma ve svém pokojíčku. Vždyť smyčcové party na novinku nahrával s orchestrem v pražských studiích. Živých nástrojů tentokrát využil skutečně hodně - skoro všechny skladby mají baskytaru, ke slovu se často dostanou dechy a piáno. Zatímco na předchozí desce směřoval k plnějšímu syntetickému zvuku, tady se v několika kusech vrátil kostrou k funkovému 2stepu svého debutu, jen přidal více popu. Album postrádá vyloženě rude party kousek, ale také čistě melancholickou věc, jakými byly třeba "Dry Your Eyes" či "It's Too Late". Kromě svého typického rytmického vyprávění často zpívá, jde mu to lépe než minule, ale kdo si potrpí na přesnou intonaci či techniku a nedá na takzvaný celkový dojem, může stále lehce trpět.

Textově nalézají The Streets novou půdu. "Heaven For The Weather", která je asi nejblíže tomu, aby se stala klubovým i rádiovým hitem, se komicky naváží do rozlišování nebe a pekla, když přiznává, že do nebe by rád za počasím, zatímco v pekle hledá parťáky pro zábavu, protože "we enjoy what we like which is not always right". U počasí zůstává i v "The Way Of The Dodo", kde přidává své slovo k Nepříjemné pravdě frází, že to není Země, kdo má problémy, ale lidé na ní. Naštěstí rozbije náznaky mentorství dávkou ironie a ukáže, že když chce, umí i rapovat. Když jsme u velkých témat, naváže také na "Never Went To Church" z předchozí placky. Tentokrát se pustil rovnou do Bible v "Alleged Legends", respektive do jejího experimentálního pojetí spravedlnosti. Když se jí budete držet slovo od slova, vlastně z vás může udělat vraha, říká... Jenže právě tady se ukazuje zrádnost ambicí sdělit příliš mnoho na třech minutách prostoru. Zatímco jednu frázi skvěle vypointuje, v další sklouzne k lacinému pseudofilozofování.

Naštěstí Mike neztratil talent introspekce a čichu na zajímavé momentky. Mezilidské vztahy postihne v "I Love You More (Than You Like Me)", kde řeší nedostatek partnerské komunikace a odmítání převzít zodpovědnost, "Never Give In" o ženských hrách na sexuální převahu a zejména pak v něžné ukolébavce "The Strongest Person I Know", která dává albu úplně nový rozměr. Nastavení Mikeovy duše skvěle vyjadřuje sevřený příběh "On The Edge Of A Cliff". Muž stojí na kraji srázu, je přesvědčený skočit. Obrátit se zpátky, ho zlomí starcovo moudré rčení o zázraku života předávaného z generace na generaci.

Mike už není geezer. Neřeší noci strávené balením jointů, hraním na Playstation nebo drogovým tripem v klubu. Jestli nahrávka skutečně odráží jeho život, což by se při znovu nalezené přímočarosti v jeho textech dalo čekat, není už tím náladovým freakem, který nedokončuje koncerty, protože se neudrží na nohách. Novinka nedosahuje kvality prvních dvou desek, ale je důkazem, že se vypořádal se statusem celebrity, což dává ty nejlepší vyhlídky k poslednímu kusu plánované pentalogie. Má se jmenovat "Computers And Blues", být experimentálnější a odrážet temnější zákoutí jeho duše. Klidnější a popovější The Streets možná někomu přijdou nudnější. Chtít po téměř třicetiletém chlapovi, aby žil stále na ulici, je ale trochu unfair.