Conor Oberst, frontman a mozek indie ikony Bright Eyes, moc koníčků nemá, a tak píše písničky. Horší než skvělé a silně nadprůměrné neumí. Proto, že je mluvčím generace, na růžích ustláno nemá - všichni chtějí jeho deprese, křik a pláč a cit pro mixování folku s americkou indie. Zapomínají, že on chce jen hrát a za pochodu se vyvíjet. Pod tlakem okolností se občas teze o genialitě škrtají a hledají se noví hrdinové. Mám pro vás ale dobrou zprávu: album s Mystic Valley Band není pouhým přihozením dalších jedenácti písniček do - vzhledem k útlému věku bohaté - diskografie.

Eponymní sólovka natočená v Mexiku se tváří civilně, bez ambicí. Zbavuje ho žánrové nezařaditelnosti, přichází s vyčištěným hlukem a emocionálně vyrovnaným folk-rockem; trumpety, elektroniku, dechy a další doplňky zářivých a v nejlepším případě uplakaných očích nechává doma v Nebrasce. Prochází se po vás i po kompilacích téhle hudby ze šedesátých let, vyvolává pocity své vlastní koncertní verze.

Před všemi pochybovači si pozici nejvlivnějšího písničkáře své doby konečně obhájil. Asi by se mělo zdůraznit, že je - stejně jako každý písničkář, co kdy za něco stál - už pár let na cestě z bodu A (infarktové emoce, píše hlavně o sobě, atakuje vaše city) do bodu B (jde mu více o okolí než o své rozervané srdce a přeexponované ego, dotýká se problémů společnosti). Pár přímých důkazů, že to skutečně zvládne by tu bylo - minimálně "Cape Canaveral", "Sausalito", "Danny Calahan".

Folk bojuje s rockem. První žánr funguje sám, druhý klidně v přecpané tramvaji. Z dvanácti tracků vybočují dva. "Valle Mistico (Ruben's Song)" - srandička, co klidně mohla zůstat ve studiu, a "I Don't Wanna Die (In A Hospital)" - vtipné country zahrané jako punk. Jinak se drápou elektrické kytary, hraje se americana, spíš než na atmosféře se lpí na propracovanosti písňových struktur. K nadčasovosti by to snad chtělo více Conora, více přímé transkripce jeho srdečních pochodů na úkor těch mozkových, méně kytarového sólování, méně komplikované rytmiky, méně paranoii, že je potřeba dělat umění.

Není to sice těžko překonatelná "I'm Awake It's Morning / Digital Ash In A Digital Urn", ale je to deska s přívlastkem výborná. Potřebuje-li někdo soundtrack k podzimu a zastává názor, že devět ledových skladeb od Bon Ivera je málo, tak dostane, co si žádá. Že otevírá vážnější témata, neznamená, že se v nových skladbách nenajde každé rozervané-utrápené-nedospělé dítě.

Kvíz nakonec: Bobíci, kdo v 60s ve zpěvu naživo frázoval jako Conor v "Get-Well-Cards"?