Čekat od čtvrtých Verve nové "Urban Hymns" by bylo jako vyhlížet ledního medvěda na Václaváku - nedočkali byste, a pokud jo, asi by to hodně bolelo. Deska hitů pro všechny už tu jednou byla, napodruhé by tak lehce nezafungovala. Dále je třeba vědět, že Verve si nestihli zničit reputaci podprůměrnými alby, takže i teď mají právo chtít být důležití. Depresivní Ashcroft se také bude prodávat lépe než automaticky zapamatovatelná písnička - zvláště když je po ruce kytarista Nick McCabe, chlápek co své nahé riffy vždycky rád schovával a maskoval. Vezmou si song, jaký by od základu seděl na kteroukoliv Richardovu sólovou desku, a vzájemnou myšlenkovou i muzikální tolerancí z něj udělají zahuštěnou britpopovou baladičku ("Valium Skies"). Vědí ale, že když budou hrát pomalu a naléhavě, na cestě je patos - hlasité kytary a komplikované struktury pak znamenají bezpečnou cestu ven.

Z "Love Is Noise" trčí nejen ambice po dalším hitu příštích deseti let, ale také hořkosladký text, fajnově taneční melodie, samply balancující na hraně vlezlosti a příjemné chytlavosti. Fajnové je ještě to, že z "Forth" už žádná další "Love Is Noise" netrčí, což dává kredit jak hitovce, tak desce, z které zase trčí to, jak strašně moc chce být důležitá. The Verve toho mají tolik na srdci... Topí se v psychedelických náložích, protože vám nechtějí říct, jak úžasně se těch jedenáct let měli. Neúnavně přehrávají všechny žánry vlastní minulosti, ale primárně zůstávají u britpopu s temnou pleťovou maskou. Už jsou z nich hvězdy, proto je na místě čekat luxusně nahranou špínu. Jednotlivé nápady jsou natolik silné, že se v osmiminutových jamech neztratí, naopak vynikají a vzájemně se prolínají. A na vatu při skládání nějak zapomněli.

Protože je "Forth" deskou britrockové kapely, nezapomíná na pár písničkových momentů (viz "Rather Be"). Jinde si dal zase space rock dlouhý jam s shoegaze a britpopem, z čehož vypadla atmosféra ranního smogu a lehkého bolení hlavy přecházejícího do nesnesitelné migrény: "Noise Epic" je při délce osm minut a třináct sekund téměř o zdraví, což platí pro celé hodinové album. Verve se pustili do přepisování vzpomínek z dob, kdy ještě neměli vydanou ani první desku, a naředili to vkusným british popíkem ("Columbo"). Oasis se potkali s Peterem Gabrielem a nemohli se dohodnout, kdo je na tomhle fleku šéf ("Apalachian Skies"). A tak dále...

Ne snad, že by ostatní skladby nestály za zmínky, ale jeden průvodce po "Forth" už na musicserveru vyšel. Radši si poslechněte tohle - čtvrtá deska je svou nekompromisností a epičností dost arogantní záležitostí. S nikým se nemaže, nikoho nepovede za ruku, nikomu zadarmo nedá záchytné body. Nekáže, že "drugs don‘t work." Stará se hlavně o sebe. Těžko se k ní přitulíte, ale těžko ji zahodíte. Nejspíše ji budete obdivovat a po svém od ní opisovat.

"Forth" není o tom, napsat si po letech pro sebe a fans pár nových písniček, zajet si na turné postavené na starých hitech, doplnit pokladničku a pak se zase vrátit do svých honosných sídel. Chce vám ukázat, že není důvod ke smíchu a že v následujících měsících ani nebude.