Být šedesátkově emo je fajn

22.06.2008 14:00 - Ondřej Pravda | foto: facebook interpreta

Změnit zásadně styl své hudby už na druhém albu je málo obvyklé, zvlášť když jste v něm považováni, jako Panic At The Disco, za docela typické představitele. Ale sympatické to je každopádně, ať už to kluci myslí s hudebním obratem na "Pretty.Odd." vážně, nebo ne.
8/10

Panic At The Disco - Pretty. Odd.

Skladby: We're So Starving, Nine In The Afternoon, She's A Handsome Woman, Do You Know What I'm Seeing?, That Green Gentleman (Things Have Changed), I Have Friends In Holy Spaces, Northern Downpour, When The Day Met the Night, Pas De Cheval, The Piano Knows Something, Behind the Sea, Folkin' Around, She Had The World, From A Mountain In The Middle Of The Cabins, Mad as Rabbits
Vydáno: 24.03.2008
Celkový čas: 48:44
Vydavatel: Warner Music
Kolega se v recenzi debutu "A Fever You Can't Sweat Out" šikovně vyhnul označení jejich tvorby jako ema, ale snad nebudu kamenován, když začnu s tím, že tu desku je možné označit za reprezentativního zástupce tohoto trendy stylu (který je pro mě zajímavější komunitní nadstavbou, která se kolem něj vytvořila, než samotnou hudbou, spíš méně než více rockovou a tolikrát slyšenou).

Každopádně to muselo být zděšení pro zapřisáhlé fanoušky původních Panic At The Disco (dál jen PATD), když uslyšeli druhou desku "Pretty.Odd.". Napsat, že se kapela pokusila o svého Seržanta Pepře, není nic originálního, s tím už přišli jiní, ale nejlíp to vystihuje obsah nahrávky. Tahle placka je svým způsobem - jak můžete číst její název - pěkně zvláštní, ale taky mohli místo "odd" dát klidně "old".

Dobře, pro ty mladší, kteří třeba ještě nestihli naposlouchat tu starou kapelu, víc suchého popisu. PATD ze sebe dostali hodně chytlavé popové melodie, které si zapamatujete nejpozději napodruhé. Nešetřili se smyčci nebo dechy, singl "Nine In The Afternoon" je vůbec dobrým představitelem stylu desky. Zmínky o opus magnum Beatles jsou na místě proto, že dvojka PATD je mišmaš všeho možného, dojde na pseudobarokní, šantánové, swingové nebo muzikálové aranžmá (a pro mě bohužel jednou i na country).

V názvech skladeb se umírnili jen trochu, pořád to vypadá, že nad jejich vymýšlením stráví tolik času, že jim pak už moc nezbude na slušný text. Ty balancují na hraně ulítlosti, obyčejnosti a rádoby zamotanosti a básnivosti, a občas přes ni přepadnou. Ale úvodní "We're So Starving" je roztomilým vysvětlením jejich hudebního obratu. Jenže čert vem texty, pozitivní energie z hudební složky spolehlivě funguje, vůbec deska pěkně odsýpá.

Klidně přiznám, že jsem se případnému zděšení ze změny stylu vyhnul jednoduše tím, že jsem debut neslyšel; z úvodu je jasné proč. Ať je to náhoda, nebo štěstí, za sebe můžu bez velkého mučení říct, že PATD (MySpace.com) se imitace šedesátek - nebo inspirace jimi - povedla hodně dobře. Jasně, je to pořád imitace, ale má své těžko popsatelné kouzlo. Vsadil bych se, že prodejně to bude propadák, ale spravedlnost neexistuje ani v hudbě, takže žádnou paniku. Užijte si desku, která je opravdu emo, ovšem ne podle stylu, ale podle obsahu.


DOPORUČENÉ ČLÁNKY

SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY