Po dvouleté pauze od alba "Is This Desire?", které úplně nenaplnilo vysoká očekávání posluchačů, je tady PJ Harvey s novým albem. S osvědčeným spolupracovníkem Mickem Harveyem (mj. hraje v Bad Seeds u Nicka Cavea) se spojili s Robem Ellisem a všichni tři společně album produkovali.

Pro označení hudby PJ Harvey (což je myšleno jako kapela, pro osobu by se mělo používat celé jméno - Polly Jean) lze použít slovo alternativní rock, alternativní asi proto, že rozhodně nejde zdaleka vždy o dominanci kytar(y), často jsou skladby postaveny například na piánu, jde spíš o atmosféru. Už od svých začátků (první album vyšlo v 1992) využívá PJ základního "rockového" obsazení, tedy basa, kytara(y) a bicí, občas také střídmě klávesy, ale se starými rejstříky.

Nová deska byla hodně inspirována šestiměsíčním pobytem PJ Harvey v New Yorku, možná proto jde o návrat víc ke kytarám a hybnějším skladbám, ale to hlavně ve srovnání s předposledním albem, rozdíl od skvělého "To Bring You My Love" z roku 1995 už takový není. Hned úvodní "Big Exit" je esencí hudby PJ Harvey - "drsný" riff kytary, jednoduchá rytmika, basa, vše střídmé, ale energické, s lehkým vyklidněním ve středu. Druhá i třetí skladba jsou také hybnější, ale již zní "uhlazeněji", v "Good Fortune" připomíná PJ hodně Patti Smith (nejde o kopii, spíš zajímavost, jak se dva hlasy mohou v některých polohách podobat), kytary jsou "zvonivější". Ve "One Line" a "Beautiful Feeling" se objevuje jediný host alba, Thom Yorke z Radiohead, i když jeho přítomnost je dost nepostřehnutelná. Obě skladby už nejsou tolik o rytmu (v druhé z nich nejsou žádné bicí) či kytarách, ale hodně o atmosféře, nástroje jsou hodně střídmé. Thom Yorke se naplno vokálně projeví až v "This Mess We're In", které však předchází další energická skladba o děvkách a nejen o nich, podobně hybné jsou ještě "skoropunková" "Kamikaze" nebo "This Is Love", kde je kytara dost "špinavá". Poslední dvě skladby (a ještě "You Said Something") využívají spíš jemnějších poloh, ke slovu přijdou piáno, perkuse, harmonium.

Zatím jsem pořádně nezmínil samozřejmě další základní devizu PJ a tou je zpěv. Pokud chcete opravdu slyšet někoho, komu můžete věřit, že to, o čem zpívá, jde z něj a ne z nějakého marketingového průzkumu, pak určitě zkuste tuto desku. Naléhavá, vyzývavá, smutná, něžná, naštvaná - všechny polohy jsou tak autentické, že někdy hudba "uniká" do pozadí, lépe řečeno zpěv se stává dalším nástrojem. Přitom se PJ svými hlasovými možnostmi nijak neproducíruje, používá ho s rozmyslem. A když se spojí s Tomem Yorkem v již zmíněné "This Mess We're In", člověk si říká, že některé dary jsou snad opravdu od Boha.

Dalším významným kladem a důležitou součástí jsou texty, někdy je těžké říci, proč zrovna tento text je tak "správný", ale u PJ ten pocit mám, její dost přesné střípky pohledů na život, místy správně ironické, stojí za přečtení (či samozřejmě poslech). K jejich důvěryhodnosti jistě přispívá již zmíněná interpretace. Zájemcům o prostudování nejen textů doporučuji výborně udělané stránky PJ Harvey Online nebo No Girl So Sweet.

Mnou dlouho očekávaná deska, protože tuhle Australanku považuji za umělkyni v tom "pravém" smyslu slova, tzn., že její tvorba je osobitá, kvalitní, jde prostě z ní (složila všechny skladby na albu), je podle mě opravdu skvělá. PJ opět dokázala, že autenticita osobního přístupu je dobrým důvodem proč poslouchat muziku (a co například taneční hudba, rozhodně nic proti ní, nemůže nabídnout). Nemůže ji nějaká agentura konečně dovézt, ať si ji také užijeme naživo?

Album: PJ Harvey - Stories From The City, Stories From The Sea
Hodnocení: 10/10
Celkový čas: 47:22
Skladby: Big Exit, Good Fortune, A Place Called