Paul McCartney před nedávnem prohlásil: "Coldplay kradou od The Beatles chytře. Dokonce musím přiznat, že to dělají lépe než já sám." Stejně jako zasloužilému sirovi by podobné věty padly i do úst Bonovi z U2 nebo členům Elbow. Ano, Coldplay kradou. Nebo, chcete-li, půjčují si od svých vzorů. Proč je tedy jejich novinka "Viva la Vida..." jedním z nejočekávanějších alb roku? Odpověď je jednoduchá: přestože Coldplay nejsou tak úplně ve všem původní (ostatně, co je v dnešní hudbě původní?), stávají se zároveň těmi, od kterých je v hojné míře kradeno. Všichni ti Maroon 5 nebo OneRepublic jsou epigoni party kolem Chrise Martina, protože ta už dnes platí za klasiky. Co víc - po třech stylově stejných albech se nyní Coldplay vrhli do zcela jiných vod a... opět uspěli!

Není žádným tajemstvím, že Londýňané chtěli s novinkou tak trochu změnit styl. Po vydařených albech "Parachutes" a "A Rush Of Blood To The Head" vydali v roce 2005 třetí desku s názvem "X&Y". Zdálo se, že se na ní Coldplay zacyklili, vymačkali ze všech nápadů a jenom opakovali to, co fungovalo na prvních dvou nahrávkách. I sám Martin přiznal: "Vyčerpali jsme všechny své fígle." Britové stanuli na rozcestí. Bylo jasné, že jejich příští deska bude klíčová. Ačkoliv jsem to neočekával, s tlakem se vyrovnali s grácií. A velký podíl na tom nese hlavní producent Brian Eno, známý ze spolupráce třeba právě s U2.

"Viva la Vida..." je orámcována dvěma (polo)instrumentálkami - preludiem "Life In Technicolor" a epilogem "The Escapist". Hlavní část tvoří více než čtyřicet minut "nové hudby". Nové hudby proto, že Londýňané jsou barevnější, svěžejší, nápaditější a mezinárodnější. V uvozovkách proto, že jde pořád o staré Coldplay, jejichž základem je Martinův klavír a Bucklandova kytara. Ukázkový příklad toho, jak lze vstřebávat vlivy world music (U2 a spol. nepočítaje) a vhodně je kombinovat s tím, co umíte a co jste vždycky dělali. Tak třeba v "42" zní klasické coldplayovské piano, které tvoří kostru, ale písni dominuje překvapivě až skoro psychedelická kytara. Křehkým "Lovers In Japan" dodávají atmosféru aranže evokující lidovou tvorbu země vycházejícího slunce, o hispánských vokálech v ostatních sonzích nemluvě. Coldplay vykročili ze zaběhnutého rámce tradičních kompozic a do nových písní vložili spoustu dramatických změn, nečekaných zvratů a skrytých tracků. Martin také omezil zpěv ve vysokých polohách, jeho klasickou fistuli vystřídaly - třeba v "Cemeteries Of London" nebo "Yes" - nižší tóniny. Což je přínosná změna hlavně pro ty, které jeho kvílení iritovalo.

Coldplay sáhli ale i po osvědčených zbraních: "Lost!" postavená na obřadném zvuku kostelních varhan (viz "Fix you" na předchozí desce) je můj osobní tip na třetí singl. Ty první dva tvoří zároveň velké finále desky. Titulní "Viva la Vida" s uhrančivými smyčci zdobí revolučně optimistický text ("Now the old king is dead! Long live the king!"), následující "Violet Hill" drží primát v tvrdosti kytarových riffů. Finální trojka je zakončena příjemnou "Strawberry Swing", variací na Edgeovy kytarové kousky.

Album uzavírá šestiminutová rozlučka á la Elbow "Death And All His Friends", jež plynule přechází do "The Escapist", logického konce desky. Desky, kterou Coldplay překonali sami sebe a kterou dali odpověď všem, kteří nad jejich novou tvorbou pochybovali. Mě nevyjímaje.