Uprostřed pódia stojí postarší muž. Do tváře mu není příliš vidět, zakrývá ji dopadající stín klobouku, který k němu už ze zásady patří. Ne, nemá bič a přezdívku po psovi, ale je také legendou. Ostrava tleská, on s neskrývanou samozřejmostí pokývne hlavou a zmizí v zákulisí. Potlesk trvá. Ostré světlo náhle rozetne onu jedinečnou atmosféru a vy zjistíte, že jste zpátky. Že výlet do historie populární hudby je definitivně za vámi. A uvědomíte si, že hlas Boba Dylana má zrovna dobrý rok, takže těch sedm až devět stovek za ten jeho nekonečný koncertní spektákl rozhodně stálo...

Před koncertem jsem byl překvapen složením čekajících diváků. Ono z logických her vykradené od sedmi do sedmdesáti let v Ostravě totiž opravdu platilo. Bohužel také platilo časové prokletí tuzemských koncertů, takže začátek plánovaný na devatenáctou hodinu se, Ostravo div se, nestihl. Někdo se holt zřejmě o hoďku spletl při zjišťování časového pásma a Dylan si pak ještě dovolil akademickou čtvrthodinku navíc. Odhadem necelých šest tisíc diváků tak bylo již kolem osmé hodiny značně netrpělivých a čím dál tím častěji výkřiky "Pustťe už konečně Boba na plac!" doplňovaly dovětky "Nebo aspoň nějaké kočky!" - to aby bylo hned od začátku jasno, že jste fakt v Ostravě. Publikum se dokázalo zabavit i samo.

Scéna byla přesně taková, jakou potřebuje osobnost Boba Dylana - skromná a komorní. Muzikanti byli namačkaní do středu jeviště, kraje zůstaly zcela nevyužity. Výzdoba se skládala z opony za pódiem, na kterou se promítaly obrazce ctící grafickou jednoduchost, a z několika tesco kbelíků typu standard, ve kterých před začátkem koncertu našly svůj domov slušné porce doutnajících vonných tyčinek. Nemůžu si pomoct, ale přišlo mi, že vše bylo dokonale nasvíceno - nevzpomínám si na lépe osvětlený koncertní plac. Vše pochopitelně bez filtrů, jen jednou se uteklo ke žlutooranžové záři vtírající se s umíněností vycházejícího slunce.

Bob Dylan přišel krátce před čtvrt na devět a ostravskou ČEZ Arenu přenesl do svého introvertního světa na bezmála dvě hodiny. Ze všech superlativ, která si uvaděč pro tuto příležitost připravil, se v uvítacím aplausu neztratilo jen pár nesourodých útržků. Po celou dobu vystoupení byl Dylan tradičně uzavřený do sebe, poprvé a naposledy promluvil před závěrečnou tečkou v podobě "All Along The Watchtower" - při představování kapely. První a poslední pohled pak divákům věnoval až při závěrečné rozlučce. Dylan s publikem rozprávěl výhradně skrze své písně, a podtrhl tak to nejdůležitější. Hudbu.

Dylan představil setlist pro dylanology, nikoli pro ty, kteří se přišli pouze podívat na kulturní ikonu. Hodně čerpal z šedesátých let, většinu setlistu ale stejně zaplnily poslední dvě řadovky. Vynechával nejprovařenější hity a když už na nějaký došlo, byl k nepoznání od originálu - zazpívat jste si v Ostravě s Dylanem rozhodně nemohli. Hrál blues, místy utekl k rokenrolu. S umíněností sobě vlastní střídal úderné a rychlé písně s baladami, vytvářel svým vypravěčským stylem projevu domácí atmosféru. U třetí písničky si člověk pod pódiem začínal připadat, že není v obrovské ČEZ Areně, ale v lehce zakouřeném baru (nikoli lacinými cigaretami, ale doutníky, značkovými).

Doprovodná kapela byla opravdu doprovodná, krčila se ve stínu sestavy, se kterou Dylan objížděl svět v letech 2003-2004. Publikum přesto místy odměnilo alespoň instrumentální výkony Dennyho Freemana, byť celé vystoupení táhli především George G Receli za škopkama a multiinstrumentální ďábel Donnie Herron, který postupně vystřídal nekonvenční pedal steel kytaru, lap steel kytaru, housle, elektrickou mandolínu a banjo. Sám Dylan koncert odehrál za klapkama kláves, na kytaru nesáhl, ačkoli ještě v březnu platil opak. Možná to má co do činění s jeho sedmašedesátými narozeninami, které koncem května oslavil...

Fantastický byl celkový zvuk, alespoň pod pódiem. Každý nástroj zřetelně slyšitelný (každá Freemanova chybička také...), ale zároveň jako celek šlapající kapela, věrně držící zvuk poslední Dylanovy řadovky "Modern Times", kterou také společně nahrála. Hlasitost trefená na jedničku - ani málo, ani moc. Vrcholy večera přišly s druhou polovinou vystoupení - "Beyond The Horizon", "When The Deal Goes Down", "Ballad Of A Thin Man" a již tradičně přídavková "Thunder On The Mountain". V přídavcích Dylanovi přeci jen již nedržel hlas tak pevně jako na začátku, ale "All Along The Watchtower" byla stejně rozlučkou spíše instrumentální.

Uprostřed pódia stojí postarší muž. Do tváře mu není příliš vidět, zakrývá ji dopadající stín klobouku, který k němu už ze zásady tak nějak patří. Ne, nemá bič a přezdívku po psovi, ale je také legendou. Ostrava tleská, on s neskrývanou samozřejmostí pokývne hlavou a zmizí v zákulisí... V Ostravě se tleskalo čerstvému sedmašedesátníkovi, nikoli jen stínu oné legendy.

Setlist: Stuck Inside Of Mobile With The Memphis Blues Again, If You See Her, Say Hello, Just Like Tom Thumb's Blues, Rollin' And Tumblin', Moonlight, Watching The River Flow, Desolation Row, Things Have Changed, Tryin' To Get To Heaven, High Water (For Charlie Patton), Beyond The Horizon, It's Alright, Ma (I'm Only Bleeding), When The Deal Goes Down, Highway 61 Revisited, Ballad Of A Thin Man / Thunder On The Mountain, All Along The Watchtower

Bob Dylan, ČEZ Arena, Ostrava, 9.6.2008