Seriál "Co poslouchá musicserver" je tu od toho, aby se s vámi naši redaktoři a fotografové podělili o dojmy z alb, která je buď v poslední době zaujala, anebo neodmyslitelně patří do jejich playlistů. Připomeneme si jak desky dávno vydané, jimž se v médiích mnoho prostoru nedostává, tak alba nová, o nichž by ale jinak na musicserveru třeba ani nepadla zmínka. Že mnohdy půjde o velmi pestrou kolekci, je nasnadě. V tomto padne zmínka o Aaliyah, kompilaci Covered In Black, Bee And Flower a Death.

---

Honza Průša: Bee And Flower - What's Mine Is Yours (2003)

Loni koncem listopadu mě naplno unesli svým vystoupením v Paláci Akropolis. Od té doby mám obě jejich alba, která jsem prostě musel na místě pořídit ve své mptrojce, a poslouchám je velmi často. Bee And Flower. O jejich zatím poslední, vynikající desce "Last Sight Of Land" už psal Jirka Kubalík ve výborné recenzi. A debutovou placku "What's Mine Is Yours" mám ještě o chlup raději. Je to hudba temného berlínského klubového podhoubí, hudba, která na mne, a na české publikum vůbec, vždycky platila. Tajemná a ušpiněná noční melancholie, klavír, nezbytná viola (ale pozor - nejde o žádné klenuté smyčcové melodie, tady je odkaz až někam k australských Dirty Three) a hlavně uhrančivý hlas zpěvačky Dany Schechter, která je i autorkou všech devíti skladeb a několika textů. Je to hudba, která se musí líbit všem, co mají rádi Nicka Cavea. Klidnější poloha The Bad Seeds nebo první deska Anity Lane jsou tady jasnou inspirací.
Nejlepší skladby: "Wounded Walking", "Let It Shine", "Something Good", "Dupe"

---

Pavel Novák: Aaliyah - Aaliyah (2001)

Dnešní r'n'b už mi moc neříká, a tak se alespoň vracím k pár let starým deskám, kdy tenhle hudební styl ještě opravdu za něco stál. Paradoxně poslední desku Aaliyah jsem objevil a oblíbil si až nějakou dobu po její smrti. A ani dnes, přibližně sedm let po svém vydání, neztratila nic na svojí originalitě a skvělém zvuku. Oproti předchozí desce se zde Timbaland podílel jen na třech skladbách, ale i přesto, že tohohle člověka poslední dobou moc nemusím, nutno říct, že v téhle době ještě opravdu uměl. Vzpomínku si určitě zaslouží i nedávno zesnulý Static ze skupiny Playa, který Aaliyah napsal skoro všechny texty. Album "Aaliyah" je nezpochybnitelnou ukázkou toho, že tahle mladá umělkyně byla obrovskou nadějí r'n'b scény a po jejím andělském projevu opravdu zůstalo prázdné místo.
Nejlepší skladby: "I Care 4 U", "We Need A Resolution"

---

Milan Slezák a Jan Šída: Různí - Covered In Black (1997)

Snad každý z nás má ve své sbírce i nějakou tu řádnou bizarnost či raritku. Album vydané na americkém labelu Cleopatra Records, které ve svém podtitulu nese heslo An Industrial Tribute To The Kings Of High Voltage AC/DC, je rozhodně pořádná neobvyklost. Zatěžkaných kytarových riffů se tu chopily soubory spíše elektronicko-industriálního ražení a povětšinou se jich snažily zmocnit a přetvořit je k obrazu svému. Nakonec právě tenhle proces, jenž z předlohy utváří jakousi novou kvalitu, je na coververzích ten nejvzrušivější. Netvrdíme, samozřejmě, že by se to vždycky bůhvíjak povedlo, nicméně zajímavé to je a za poslech to stojí (i kdyby to mělo jen pobavit ortodoxní fans AC/DC). Celou kolekci odpíchnou The Electric Hellfire Club se svou představou "Highway To Hell" a album přinese i kousky od Die Krupps (výborná verze "Long Way To The Top") , Klute či kooperaci Pigface a Sheep On Drugs, kteří ruku v ruce udělali z "Back In Black" cosi, co je totálně k nepoznání a zní místy, s trochou nadsázky řečeno, málem až jako lehce schizofrenní variace na trip hop. Na závěr je třeba poznamenat, že ačkoliv to není z hlediska rockových dějin nic zásadního, nám objev tohoto CD v jednom bazaru udělal docela radost.

---

Radek Hendrych: Death - Symbolic (1995)

Šestý album Death není tak technický jako "Individual Thought Patterns", vyhrálo v jakýsi anketě sedmý místo o nejlepší extrémně metalový album všech dob. Docela se nedivim. "Symbolic" skýtá tentokrát přímočařejší nářez, je plný hitovek a bez slabšího místa, což je tedy věc, kterou za tu špetku techničnosti a progrese s klidem vyměním. Je pravda, že v určitých pasážích "jednoduchost" použitých postupů až překvapí ("Zero Tolerance"), Schuldiner komando také často sází na poměrně hurá rytmické nástupy. To vše ale na celkem nekritizovatelné bázi, jelikož vše ústí v ucelené album, který nepustí od začátku do konce. Pochopitelnou devizou jsou samozřejmě písně, které jasně vybízejí k sing alongu, především určitě "Zero Tolerance", "Sacred Serenity" a "Crystal Mountain". "Symbolic", zcela na rovinu, není instrumentálně namakaným albem, což v kontextu tvorby Death tvoří poměrně zajímavou výjimku. Bubeník Gene Hoglan podává výkony přesné, avšak nepříliš dech beroucí, totéž platí o baskytaře obsloužené ne zrovna zapamatováníhodným Kellym Conlonem. Přesto je "Symbolic" nadčasová hitovka.
Nejlepší skladba: "Empty Words"

---