1979. Zkuste si schválně v encyklopediích najít, co se v tomto roce dělo, jak chodili lidé oblečeni a co letělo. Z hlediska populární hudby je to pravěk. A před těmi osmadvaceti lety vyšla donedávna poslední studiová nahrávka Eagles "The Long Run". Pravda, kapela se po rozpadu začátkem osmdesátých let znovu sešla v roce 1994 (bylo z toho živé album a pak výborné DVD "Hell Freezes Over") a později, už v novém miléniu, koncertovala za horentní honoráře (už bez vyhozeného Dona Feldera), ale na nový počin nechala lidi čekat ještě pár let. Tvrdí se, že deska se nahrávala šest roků.

Napětí tedy bylo na místě a všichni (mluvíme tady o sféře rocku pro dospělé a o jedné z největších legend americké pop music) očekávali něco velkého. "Dáme vám dvacet písniček na dvou deskách," sliboval kvartet. Distribuce skrze síť Wal-Mart trochu zamotala statistiky Billboardu, ale nikdo nepochyboval o komerčním sukcesu, jenž se také dostavil. A rozhodně to není proto, že by Eagles přišli s nějakým inovovaným zvukem (i takové zvěsti šly!), právě naopak.

Ročník vydání je na obalu skoro nepodstatným údajem, jako by ta obrovská pauza ani neexistovala. Jednak se neprojevila na muzikantské formě Eagles, jednak ani na zvuku kapely. Je to týž country rock, jakým skupina zabodovala v polovině sedmdesátých let. Sázka na první singl byla strašně průhledná: "How Long" by se z fleku mohla stát hymnou rádií amerického středozápadu a pamětníci se chytnou na podobu s "Take It Easy".

Máme tu ovšem také desetiminutový opus, titulní píseň, jež by se asi měla dát srovnat s "Hotel California", ale přes všechnu snahu je to jen natahovaný pokus o něco velkolepého. Mnohem lépe fungují lehkým perem napsané kratší písně, v nichž je chutně koncentrovaná schopnost pěkně aranžovat drobné nápady a výborné vokály. Není nad to mít v kapele čtyři kvalitní sólové zpěváky, kteří pořád hladí perfektními vícehlasy.

Těžiště alba je v pomalejších písničkách a občasné rychlé kusy (např. výtečná "Somebody") jsou maximálně uhlazeny a zbaveny trčících ostnů. Přeci jen, tahle deska je hlavně pro pamětníky a ti už také za léta čekání, nic naplat, řádně zestárli. Ale dá se to říct i jinak: "Long Road Out Of Eden" je sedmé studiové album Eagles, které si v ničem nezadá s počiny ze sedmdesátých let. Řekněme, že je to jejich druhá nejlepší deska, a to vůbec nezní špatně, hm?