Tak už nám Gabrielle táhne na čtyřicet. V průběhu devadesátých let měla v hitparádách pár hitů, ale žádnou zásadní a hodně dobrou desku nikdy nenatočila. Nové album "Always" se od minulosti sice zcela neodstřihlo, ale na druhou stranu ubylo rádiové podbízivosti, která byla tak typická pro minulé desky. Asi dospěla. Však už také bylo na čase.

Pro rady k "Always" tato černá diva rozhodně nešla do institutu experimentálních věd, ale rozhodla se, že pěkně zúročí své nasbírané zkušenosti. A udělala správně. Žádná velká překvapení, ale prostě přímočará a chytrá popová deska. Působí vyzrále, umně kombinuje neo soul s moderními prvky, které jsou tak specifické pro r‘n‘b, a tak se nemůžete divit, že v otvíráku "Always" uslyšíte sampl a v "Every Little Teardrop" zase silnou melodickou orchestrální linku. (Jestlipak víte, u jakého umělce rovněž tmavší pleti se Gabrielle evidentně inspirovala?)

Album zaujme hlavně díky tomu, jak pohodově proplouvá pokojem a nenásilně se pohupuje po vlnách bezstarostnosti. To je jeho největší klad, že funguje jako tabletka na čtyřicetiminutové vytvoření příjemné atmosféry. Opravdu neobsahuje žádnou skladbu, kterou bych vyhodil. "Always" mě baví od začátku do konce. Nenáročná hudba, která nabízí mnoho melodických a hlavně neprvoplánových zákoutí. K tomu sympaticky zastřený hlas a žádná snaha za každou cenu si vycucat alespoň jeden MTV hit, mě velmi mile překvapila.

Texty jsou sice jako už po třetí vylouhovaný čaj, ale v tomto případě to vynahrazuje atmosféra. Jednoduchá klavírní smyčka v závěrečné "Show Me Love", tři zvonivé tóny kytary v "It‘s Breaking My Heart", sampl z "Wild Wood" od Paula Wellera a mnohé další podobné vychytávky, jsou to, kvůli čemu jsem "Always" poslední týden poslouchal skoro always. Ne, nestydím se.