Natočit opravdu dobrý film, který by ze všech stran dokonale vystihl myšlenku svého autora, je nelehký úkol. Skloubit vnímání tvůrčího týmu - režisérem počínaje, přes herce, střihače a hudbou konče - se jen tak nepovede. Ale pokud ano, vzniká velkolepý a ohromující celek. Jeho jednotlivé složky nemusí být samy o sobě výjimečným dílem, důležité je právě jejich souznění. Na to, jak se to povedlo v "Into The Wild", si budeme muset počkat až na začátek příštího roku, kdy přijde do českých kin. Soundtrack Eddieho Veddera ale naznačuje, že by to mohla být skvostná podívaná (ostatně to naznačuje i vysoké skóre snímku na serveru metacritic.com).

Předně - "Into The Wild" by jako řadové sólové album v konkurenci dalších nahrávek asi neobstálo. Jednoduché, obyčejné skladby Eddieho Veddera, tentokrát v roli písničkáře, mají sice silnou atmosféru, ale to je tak vše. Možná bychom vyzdvihli upřímnost, která je z neučesaných folkových písní cítit, potěšila by také snaha vymanit se z grungeového sepětí známého z Pearl Jam. Marně bychom ale pátrali po důvodu vzniku takového alba, samo o sobě by zkrátka ve vaší diskografii brzy zapadlo.

Vedderova cesta k folku se v jeho tvorbě rýsuje delší dobu a lze ji vysledovat jak na posledních deskách Pearl Jam, tak v Eddieho sólových aktivitách. Z tohoto pohledu tedy není "Into The Wild", které si skoro celé sám nahrál, žádným překvapením. A i dvě převzaté písně - "Hard Sun" od kanadského zpěváka Gordon Petersona a "Society" od Jerryho Hannana - udržují jednotnou linii a nijak z konceptu desky nevybočují.

A teď se dostáváme k pointě: jako doplněk filmu se "Into The Wild" jeví znamenitě. Je úplně jedno, že zatím neznáme obrázky, které k hudbě patří. Vedder totiž líčí po svém příběh útěku z civilizace a návratu ke kořenům. Servíruje jej opravdu barvitě, takže máte jasnou představu, jak bude celek vypadat. Vše se živě odehrává před vámi a vůbec není problém se na půlhodinu přesunout daleko do divočiny v drsné aljašské krajině. A díky luxusně zpracovanému obalu (v podobě knihy s prvotřídními fotografiemi) dostávají obrazy ještě jasnější obrysy.

Podobně jako v Jarmuschově filmu "Dead Man", který neuvěřitelně silně dotváří muzika Neila Younga postavená především na elektrické kytaře, tady to jsou Vedderova akustika a ukulele, kterými k nám mluví. A stejně jako lze soundtrack k "Mrtvému muži" plně docenit až se znalostí příběhu Williama Blakea, i v případě "Into The Wild" odstraní onu vybledlou pachuť obyčejnosti až zkušenost ze zhlédnutého filmu, jež posílí poslech alba na výjimečnou událost. Opravdu tomu věřím.