Karl Hyde a Rick Smith na nějaký ten pátek zanevřeli na větší labely a vydávali si nový materiál sami, fanouškům jej servírovali skrze svůj web, za všechny mluví skoro půlhodinová kompozice "Lovely Broken Thing". O regulérní desce Underworld se však dlouho nemluvilo, skutečnost se změnila až nedávno, kdy vyjel z výrobní linky disk "Oblivion With Bells". Pokus navázat na úspěšné a našlápnuté singly, alba a remixy však s novinkou dvojici nevyjde. Ačkoliv má deska opět originální obal a oba jsou z ní nadmíru paf, fanoušek může být spíše zklamán a může leda obnovovat vzpomínky poslechem starších desek.

Co zůstalo zachováno, je zpěv (mumlání) Karla Hydea. Hudebně se ale Underworld tak trochu trápí a pověstnou energii vyměnili za klídek, probublávání melodických útržků a pohodu. Ve čtyřech skladbách (nevyjímaje pilotní singl "Crocodile") na bicí a perkuse hraje Paul Clarvis. Skladba "Boy, Boy, Boy" potěší hlavně přívržence U2 - inspirací a hrou na marimbu jim totiž vypomohl Larry Mullen.

Důležitým faktorem je zjištění, že "Oblivion With Bells" má dokonalou sounáležitost v celistvé atmosféře lounge music a prvků ambientu. Žádná vysoká up tempa se nekonají a své si vybral i ozdravný přísun v trvalém použití akustických nástrojů. Vlažný rozjezd "Crocodile" trumfne "Beautiful Burnout", která je až příliš podepsaná poznávací značkou Underworld. Tato rozlišovací znamení jsou největším kamenem úrazu novinky, Karl ani Rick, natož Darren Price (opět se postaral o část programmingu), vás moc nepřekvapí. Evidentně si chtěli udělat radost sami pro sebe a zkusili natočit některé věci jinak s pár experimenty se zvukem a ruchovými smyčkami. Závěrečná a vypečená "Best Mamgu Ever" je toho důkazem, neb vrcholně hybných momentů tu je lehce nadpoloviční většina.

"Orblivion With Bells" je předurčena pro poslech v pohodlí domova. Obživlý dinosauři Underworld vás spíše přivedou do stavu na hniličku a obměkčí vás touto sladkou omáčkou. Po poslechu nezůstane pachuť, ale ty kulinářské orgie vás do bodu varu taktéž nedostanou.