Glen Hansard má v Česku na růžích ustláno. To ví každý, kdo se o hudbu trochu zajímá, a tak nebylo žádným překvapením, že premiéra filmu "Once" byla vyprodána během několika okamžiků. Pořadatelé festivalu MOFFOM však pohotově přidali další promítání na neděli, čímž uspokojili další fanoušky a nadšence, na které se v sobotu, kdy jsme byli přítomni my, nedostalo. O "Once" toho sice už byly napsány stohy, přesto se k filmu alespoň v krátkosti vyjádřím.

Civilně působící příběh se strašně obyčejnou, přitom však svým způsobem okouzlující dějovou linkou stojí za zhlédnutí. Někdy se totiž podaří natočit něco, co je tak normální, nepřehnané a vlastně ničím nezajímavé, až z toho vznikne film s vnitřní sílou. A to je případ "Once". Jak jinak si totiž vysvětlit, že hltáte herecké výkony, které nejsou profesionální, že vás baví kamera i příběh dvou lidí, který by se dal tuctově nazvat nenaplněnou láskou? Protože všechno dohromady to skvěle zapadá. Film umí v pravou chvíli pobavit i rozněžnit a vše je podpořeno věrohodnými charaktery obou postav, které dokonale vystihují své sociální situace. Jako když si všichni hrají především pro sebe. Ten obyčejný příběh dvou neobyčejných lidí má šanci zaujmout širokou veřejnost, zda dostane příležitost, se uvidí. Nicméně do kina na něj jděte, stojí to za to. Už jenom kvůli tomu, že českému divákovi se díky Markétě Irglové otevírá prostor cizincům neodhalitelný. Já osobně jsem se naposledy při sledování muzikálu takto bavil, když jsem viděl poprvé "Hair".

Po české premiéře, která byla odměněna dlouhým potleskem, přišel Glen i Markéta zodpovědět otázky. A tak jsme se znovu dozvěděli onu takřka neuvěřitelnou cestu filmu z okresního dublinského festivalu na věhlasný americký Sundance. Ale pro odlehčení odpovídal Glen i na otázku, zda již ví, proč je na světě tak málo blonďatých knězů. Odpověděl, že neví, že by se to mělo rychle zjistit, ale že jsou možná všichni ve Švédsku. Po krátké "tiskovce" ještě překvapil, když s Markétou Irglovou vyzvali všechny, co již byli na odchodu, aby si znovu sedli. Spolu pak vystřihli s nezapojenou kytarou a se zpěvem bez mikrofonů "Falling Slowly", sladkou pozvánku na večerní koncert.

I večerní vystoupení bylo beznadějně vyprodané, a Praha tak v jeden den vlastně zažila souboj Glen vs. Gwen. Kdo jest vítěz, si tvrdit netroufám, protože jsem logicky byl přítomen pouze na Hansardovi, ale jsem si stoprocentně jistý, že kdo se dostal ten večer do Lucerny, neměnil by za nic. Koncert začal písní "When Your Minds Made Up" a hned při této první se do toho Glen stoprocentně položil a prožívaně vyřvávaným refrénem a extrémně rychlou hrou na kytaru jasně naznačil, že si to ani dnes nepřišel odzívat. Když už jsem zmínil jeho kytaru, tak si ještě neodpustím poznámku o tom, že by ji už mohl vyměnit. Sice je svými prošoupanými dírkami senzačně vyimidžovaná, ale její zvuk leckdy sklouzne do ne zrovna čistých poloh. Možná, že Glen to vidí přesně obráceně a je přesvědčen o originálním soundu, který z jiné nevyloudí, nicméně je hodně slyšet, jak moc už je ohraná, což mne někdy zatahalo za uši.

Celkový dojem z vystoupení byl ale skoro euforizující. Nádherně nasvícený prostor staré Lucerny, jeden dokonalý kytarista & jedna dokonalá klavíristka, křišťálově čistý pěvecký projev, občas malinko basy a občas trochu ticha, kdy bylo slyšet i Glenovo podupávání nohou do rytmu, to vše vyrobilo koncertu výtečnou atmosféru. Vzájemné doplňování hlasů Hansarda a Irglové bylo vůbec to nejhezčí z celého večera, opravdu NĚCO pro ty, kdo mají rádi tklivou atmosféru. Písně dostaly naživo úplně jiný rozměr, až jsem byl překvapen, jak jsem hltal každou sekundu z "Lies", "Drown Out" nebo "In The Arms Of This Low". Každý opus byl odměněn obrovským potleskem, to možná způsobovalo prostřední - kdo by tady netleskal, vypadal by jako idiot. Samozřejmě o něco více decibelů se ozvalo po nádherné, i když už lehce zprofanované "Falling Slowly", jejíž melodická linka patří vůbec k tomu nejgeniálnějšímu, co tento ryšavý Ir vymyslel. Glenovo přirozené showmanství zase umně vyplňovalo prostoje mezi písněmi, kdy buď vysvětloval jejich pozadí, nebo vtipkoval o vincetce, kterou popíjel. Jednou si dokonce vyměnil místo s Markétou, ta sice za jeho kytarou skoro zmizela, ale zkrotila ji s přehledem. Glen si mezitím zahrál na tamburínu a následně i na klavír. Když se ozvalo: "Star, star teach me how to shine, shine...", zamrazilo mne v zádech. Nádherně prezentovaná píseň s výborným zakončením, kdy Glen nechal Lucernu potichu pískat ústřední melodii, byla vskutku skvělým momentem a kdyby koncert v tuto chvíli skončil, asi by to nikomu rty ve tvaru U nenarovnalo.

Pokud dobře počítám, tak přídavků bylo pět. Odpálená "Fog Town" všechny roztleskala a definitivně poslední "Hallelujah", při které jak Glenovi, tak Markétě vypadávala slova, byla nejlepším možným zakončením. Ostatně posoudit to můžete i z tohoto videa, které je sice ve špatné kvalitě, ale darovanému koni... I to dokazuje, jak silné u nás mají tito dva postavení, když už druhý den se na internetu objevují bootlegy z vystoupení a na YouTube.com videa. Ale je to pochopitelné. Večer to byl krásný a navíc se zvláštním puncem výjimečnosti.

Glen Hansard & Markéta Irglová, Kino Lucerna, Praha, 20.10.2007

Fotogalerie: