Když jsem odjížděl v pátek do Berlína, ptalo se mě několik lidí, proč tam vlastně jedu. Když jsem jim odpověděl, že na koncert Michaela Bublého, většinou odpovídala otázkou: "A to je kdo?" Jméno sympatického Kanaďana Čechům nic neříká a zatímco všude kolem (tedy vyjma Slovenska) jdou jeho desky skvěle na odbyt, u nás se prodané desky mohou počítat maximálně na stovky. Přitom je to zvláštní: zatímco Glenn Miller Orchestra vyprodá dvakrát Obecní dům, chlápek, který přináší tradiční pop a swing moderním způsobem, který je jinde miláčkem dam i slečen a který je neskutečný showman, tady nefunguje.

Původně to sice vypadalo, že se Michael Bublé obejde bez předskokana, ale v osm hodin nastoupila na pódium sedmička černochů říkající si Naturally 7 a začala svými hlasy kouzlit. Jejich vystoupení bylo směsí beatboxu a soulových vokálních verzí hitů typu "In The Air Tonight" od Phila Collinse nebo směsky Simona a Garfunkela včetně výborné "Sound Of Silence". Michael Bublé si tuhle partičku zřejmě nevybral náhodou - půdu mu připravili výborně.

Sál s německou přesností v devět potemněl, orchestr spustil intro, opona se zvedla a ve světlech upřených do jednoho místa stál v perfektně střiženém obleku Michael Bublé. Za jeho zády se objevil třináctičlenný orchestr s klavírem, kytarami, basou, bicími a především s osmičlennou dechovou sekcí. Celý band byl zasazený do lesklé nakloněné plošiny, po které v průběhu celého koncertu Bublé s oblibou klouzal. Jinak ale velké pódium v sálu, jenž lze velikostí a stylem srovnat s pražským Kongresovým centrem, zelo prázdnotou. O vizuální podívanou se tak staral pouze velmi dobře vybavený světelný park a zadní stěna tvořená několika velkými deskami, které měly z jedné strany promítací plátno a z druhé světelný panel. Podobné, ale v menším provedení, pak byly ještě zavěšené u stropu.

Světla a vůbec vizuální stránka show byly dokonalé, leč pořád se jednalo jen o doplněk. To podstatné se odehrávalo o něco blíže divákům. Od prvního okamžiku bylo jasné, že Bublé vlastní něco, co lze těžko zaznamenat na desku. A není to pouze jedna věc. On je neuvěřitelně zábavný, bezprostřední, charismatický, skrývá se v něm šibalství se sklonem k recesi - zkrátka dokonalý showman, takový konzervativnější Robbie Williams. V průběhu celého večera Bublé neustále konverzoval s publikem, jednou se do něj dokonce vydal (a fotil se s maminkou nějaké holčičky). Pauzu mezi "Call Me Irresponsible" a "I've Got The World On A String" vyplnil skečem, při němž se nechal pomlouvat pozounistou Nickem Vagenasem, aby ho posléze postavil za mikrofon s tím, že on bude hrát na pozoun. Chvíli to skutečně vypadalo, že výměna byla opravdová, rozsvícená světla však ukázala, že za Bublého hraje druhý pozounista. Svůj smysl pro recesi ale přenášel i do muziky: sem tam si střihl nějakou parafrázi, ať už Michaela Jacksona nebo Elvise, ovšem největší úspěch měl s Mikou. Naprostým vrcholem téhle humorné části koncertu byla swingová verze "YMCA" od Village People.

Byl bych nerad, kdyby tato reportáž vyzněla tak, že Bublého koncert byl spíše kabaret. Hlavním bodem programu byla totiž muzika. Akce nabírala spád pozvolna, od své poloviny už však frčela jako francouzský rychlík. Měla skvělou dramaturgii, těžko šlo písničky poskládat lépe. Kde měla být pomalejší, tam byla, ve chvíli, kdy to chtělo trošku oživit, přišla svižnější swingovka. Není asi překvapením, že za Bublém stál výborný a sehraný band, skládající se z velmi mladých (pianistovi bylo sedmnáct let!), ale talentovaných muzikantů. Zpěvák jim dal občas prostor, aby se předvedli, ale zatímco jiní by odešli do zákulisí, on se stáhl k bicím a přihlížel. Ani na okamžik jste však nezapochybovali, že on je hlavní hvězdou, vždyť když se rozhodl mírně zaimprovizovat, dokázal sám řídit celý orchestr. Vrcholem pak bylo, když si na poslední písničku regulérní části koncertu, skladbu "That's Life", pozval na pódium osmičlenný gospelový sbor.

Jediné negativum koncertu je zmíněno v nadpisu: věřte, nebo ne, ale Michael Bublé zpívá falešně. Tedy občas. V těch starých standardech je naprosto přesný, ale problém má s původními skladbami. Jako by nové věci ještě dostatečně nezažil a nutno dodat, že to nebyly žádné intonační úlety, ale regulérní falše. To ostře kontrastovalo s momenty, kdy se s naprostým přehledem pustil do scatování nebo když v přídavku "Song For You" položil mikrofon a do ztichlého sálu začal totálně unplugged zpívat. Německému publiku byly ony falešné momenty naprosto ukradené. Už u třetí písničky vstalo, začalo tančit, výborně se bavilo a jednotlivé písničky (dokonce i některé momenty v jejich průběhu) odměňovalo bouřlivým potleskem.

Je škoda, že se v České republice o swing zajímají jen senioři, kterým stačí, že se tu občas ukáže Glenn Miller Orchestra či podobný band. To je ale swing ve velmi konzervativním pojetí. Michael Bublé v Berlíně dokázal, že tenhle styl se dá dělat jinak - s velkým nadhledem, zápalem, moderně a že z toho lze udělat takovou show, u které se budou bavit i lidi kolem pětadvaceti. Takových tam totiž byla většina. Snad se to někdy změní a tento charismatický Kanaďan se ukáže i u nás. Ti, kdo nechtějí na tento moment čekat příliš dlouho, musí vzít za vděk třeba záznamem koncertu, který Bublé natočil pro msn.com.

Setlist koncertu:
I'm Your Man
It Had Better Be Tonight
Me And Mrs Jones
Fever
Call Me Irresponsible
I've Got The World On A String
Always On My Mind
Lost
For Once In My Life
Feeling Good
Home
Everything
YMCA
Save The Last Dance For Me
How Sweet It Is
That's Life

Přídavky
Crazy Little Thing Called Love
Song For You

Michael Bublé, Naturally 7, ICC, Berlín, Německo, 12.10.2007