Slovo "prosáknout" (leak) už nepatří jen do slovníku instalatérů. Dneska už totiž může prosáknout i hudba. Že je to fyzikálně nemožné? Samozřejmě mám na mysli to, že se nahrávka nějakého interpreta dostane na internet ještě dříve než do obchodů. Je to kolorit každé významnější desky, která dnes vychází. Stalo se to tak běžným, že když album neunikne, leckoho může napadnout: když to nezajímá piráty, nebude to nejspíš zajímat ani nikoho jiného.

Bývala to (ono prosakování) přitom noční můra hudebních vydavatelství. Minulý čas ale používám záměrně, dnes to už spíše vypadá, že "prosáknutí" patří do běžné výbavy propagace desky. Nevěříte? Když před dvěma týdny uteklo na internet očekávané album 50 Centa "Curtis", šeptalo se na všech rozích ...ehm, tedy vlastně blozích, že soubory ve formátu mp3 pustila na web sama firma Interscope - aby deska získala náskok před konkurenčním kouskem Kanye Westa "Graduation". (Ten mimochodem prosákl jen o několik hodin později). Když totiž deska prosákne, hned se o ní začne psát na blozích a diskutovat ve fórech komunitních portálů, a je tak vlastně zajištěna vydatná reklama zadarmo. Být vidět na internetových zákoutích, které určují, co je in a co je out, se totiž nedá jen tak jednoduše koupit. Ale možná jsem opravdu paranoidní, otázek je víc: Proč by se firma dobrovolně nechala okrádala internetovými piráty? Jsou internetové blogy opravdu tak vlivnou silou, která může hýbat trendy?

Není vůbec neobvyklé, když zdánlivě náhodně prosáklé písně v podstatě testují trh, než vyjdou na oficiálním singlu. Dříve se rozdávaly DJům vinylové "test pressings", kteří je pak hráli v klubech a sledovali reakce posluchačů. V naší digitální éře je několikanásobně efektnější připíchnout skladbu na nějaký mp3 blog a počítat stažení či případně názory internetových surferů. V rychlé době si ani rádia už nemůžou dovolit čekat, až jim poštou dorazí promo singl z labelu, každý chce být ten první, kdo zahraje nejnovější pecku od populárního interpreta, a tak často musí stačit i mp3 z internetu.

Ale možná je "případ Curtis" zcela ojedinělý, neboť nahrávací společnosti se samozřejmě brání pořád stejně bedlivě. Všechny existující kopie desek před vydáním střeží jako oko v hlavě a v několika málo případech se jim podařilo udržet nahrávku pod pokličkou až do samotného vydání (třeba poslední album Madonny). Často se zdrojem prosáknutí stanou novináři, kteří nahrávky dostávají i několik týdnů před emisí. Aby si je firmy pojistily, CD obsahuje takzvaný watermark, podle něhož lze identifikovat zdrojový disk, ze kterého byly mp3 pořízeny. Ještě jistější je ale vkládat jméno majitele promokopie přímo do hudby. Když pak deska prosákne, viník je hned vidět. Tedy slyšet. A věřte, že je to pořádná ostuda.

Kdo se letos na jaře nemohl dočkat a ještě před vydáním stáhl album rappera El-P "The Flying Cub Cup" a v sobě mělo značku jeho watermarku. Davis se ale brání ověřitelnou (a uvěřitelnou) historkou, že album zrecenzoval a následně prodal v bazaru. Tam si ho někdo koupil a vypustil na internet.

O příběhu nešťastného novináře, kterého chce zničit malé vydavatelství Ba Da Bing, se minulý týden psalo všude na blogosféře i v renomovaných tiskovinách. Zase mě budete mít za paranoika, ale není to náhodou úplně skvělá reklama na Beirutovo nové album?