Třináct let, osm měsíců a dvanáct dní. Nedá se říct, že by hudební scéna na páté studiové album zaoceánských uplakanců zrovna čekala, stejně jako se ovšem nedá říct, že by pod značkou Crowded House kdy vyšlo album, které by si nezasluhovalo zvýšenou pozornost. To spíše oni si počkali na hudební scénu - až se vzpamatuje z onoho mladického a nerozvážného poblouznění machistickým britpopem a upoceným grungeovým houpákem. Původně pro sólovou desku Neila Finna připravovaný materiál dostal dobrovolným odchodem původního bubeníka kapely Paula Hestera na onen svět nový rozměr - stmelil kapelu opět dohromady. Nejdříve jen Neil Finn pozval Nicka Seymoura, aby mu s jeho třetí sólovou deskou pomohl na basu, ale odtud to byl k páté studiovce "Time On Earth" už jenom malý krůček.

Kdyby tohle album pustil někdo v létě devatenáct set sedmdesát Johnu Lennonovi, řekl by určitě něco o Yoko Ono a pak by dodal, že přesně takhle nějak by chtěl, aby znělo "Let It Be". Ne tak, jak nakonec vylezlo na pulty. Ostatně o tom, že právě Beatles byli, jsou a budou hudební modlou Neila Finna, který je za materiál Crowded House v podstatě zodpovědný, není sebemenších pochyb. Navíc je z novinky, stejně jako z každého alba liverpoolských brouků, cítit až chorobné puntičkářství - snaha o dokonalost, avšak paradoxně pomocí nedokonalosti. Na albu nenajdete dva stejně zahrané a zazpívané refrény, každému je vtisknut punc osobitosti. Byť jen tou sebemenší kosmetickou maličkostí.

Ač jednotlivé skladby - zpočátku rychlejší a snadno rozpoznatelné - s vývojem alba ztrácí jakousi nadýchanost a upadají do teskných zpovědí zasazených do středního tempa, teskných smyčců a melancholického klavíru, zůstávají díky barevným textům a neustále se jasným směrem vyvíjející myšlence emotivně silné. Nenudí. Jen vyžadují větší pozornost, kterou si však právem zaslouží. Něco tak stupidního jako sloka-bridge-refrén dvakrát dokola opravdu nečekejte. Crowded House sází na osvědčenou pravdu, že každá písnička, stejně jako každý příběh, má někde v minulosti neznámý úvod a někde v budoucnosti zase svůj doposud nevyřčený osud. To, co se vejde do těch pěti minut, které máme možnost slyšet na kompaktu, je jen krátká stať, jež nás má donutit si zbytek domyslet.

Crowded House se vrátili s albem, které na předchozí čtyři bezprostředně navazuje. Jak hudebně, tak kvalitou. Jistě, nedá se mu vytknout fakt, že poslouchat bezmála hodinu líné žalozpěvy není moc cool, ale "Time On Earth" není deska jen tak na pozadí. Vyžaduje vaši plnou spolupráci, za kterou vás zatraceně bohatě odmění. Crowded House do téhle desky dali sebe sama a nejde to nevidět. Od samozřejmostí procítěné "Don't Stop Now", přes fantaskně zasněnou "Transit Lounge" až po hmatatelně skutečnou "Pour Le Monde" je budete hltat. A věřit jim každé slovo. Crowded House hrají a zpívají (dle svých slov v písničce "Pour Le Monde") pro svět, ne pro válku: "For the world, not for the war. Pour le monde, pas pour la guerre."