Jedna z nejzásadnějších kapel devadesátých let, která hodně znamenala pro tehdejší elektronickou taneční scénu, se po dvou letech od posledního alba "Push The Button" vrací s novou deskou "We Are The Night". V srpnu přivezli obrovskou scénu á la Madonna do Prahy a předvedli svou monstrózní show. Po solidní sedmičce, kterou udělil v hlavní recenzi kolega Jaromír Koc, je zde desítka dalších názorů. Shodli se zbývající redaktoři s pohledem svého kolegy? Ani moc ne. Nakonec se Chemici dostali na podprůměrných devětačtyřicet procent.

---

Pokud vás přepadne chuť ostře reagovat na příspěvky v makrorecenzi v názorech, přečtěte si nejdříve článek K čemu jsou makrorecenze aneb hledání obecné pravdy. Třeba tím předejdete reakci vyvolané nepochopením, proč makrorecenze existují.

---

Honza Sedláček - Zábavná, ale nenávyková směs (7/10)

V polovině devadesátek platili Tom Rowlands a Ed Simons za posly progrese na čím dál víc expandující elektro scéně. Takových ale bylo a kde dnes jsou? dodáte vy. Jenže jeden zásadní rozdíl tu je. Na rozdíl od těch, co z prachu vzešli a v prach se zase hodně rychle obrátili, se populární bráškové nikdy neupsali tanečním parketům na větší než poloviční úvazek. Při rozhovorech je ostatně nejvíc nakrknete dotazy typu "Jaká je úroveň dnešních techno parties?" Chemical Brothers škatulky neuznávají nebo se tak alespoň hodně rádi tváří. A přesně tenhle lehce povrchní výraz najdete i na novém počinu. "We Are The Night" je logickým pokračováním cesty nastolené na "Dig Your Own Hole" a dočasně přerušené geniálním "Come With Us". Chemici na něm opět předkládají rovnici skládající se z popově líbivých přístupů, hiphopových fíglů a silného tanečního drivu. Když to znásobíte tradičně vypečenými videoklipy a koncertním turné, o kterém se mluvilo hodně dopředu, než vůbec začalo, musíte si chtě nechtě přiznat, že tyhle chemikálie jsou pořád stejně high. Návyk už si na ně ale vypěstujete jen těžko.

Karel Veselý - Entropie beatů (6/10)

S Chemical Brothers má recenzent, který musí vytahovat čísílka hodnocení, problém. Srovnávat s přeslavnou minulostí či být rád, že to není zase až takový průser? Před dvěma lety se mi "Push The Button" v přehrávači moc neohřálo a moc jsem neočekával ani od "We Are The Night". Nicméně musím přiznat, že mě deska na první poslech docela bavila. Ačkoliv dobře vím, že posun od minulých alb je minimální, že používají stejné samply jako na předchozích albech a že výběr zpěváků se už několik let řídí podle prokouknutelné rovnice (jedna zpěvačka, jeden rapper, jeden folkař, dva zpěváci z indie-rockových kapel). Podle rovnic dělají Chems i své tracky, což odhalí pozornější poslech. Nejsou to špatné písně, ale kromě profesionálně odvedené práce v nich chybí cokoliv jiného. Kašlu na nostalgii po devadesátkách, euforie, která doprovází hudbu méně zručných klubových kraftsmanů současnosti, mi bude vždy bližší než entropie ohraných postupů Chems verze 2007. Šup do krabičky a pak do poličky.

Ondřej Pravda - Moc chemie, málo napadů (6/10)

Neplatilo (skoro) nikdy, že by Chemical Brothers měli skvělé celé desky: více či méně skvělých singlů a k tomu pár méně známých, přesto dobrých skladeb ale mívali dost. Na novince se zvukově vrátili do 80 .let, tedy ne že by přímo hráli disco, ale barvy synťáků/samplů a jednoduchost tu dobu evokují. A není to k prospěchu věci, o to víc vyzní, že nápadů se moc nesešlo. Technoidní přitvrzení á la "Hey Boy Hey Girl" pořád funguje i s "Do It Again", ale na adoraci to nestačí. Začátek desky je velká slabota, hudba do pozadí, a tak budete rádi i za track s Klaxons, který není zas taková bomba, ještěže ten vtípek v názvu se povedl. Později se to moc nevylepší, instrumentálky prošumí (délka k tomu mohutně přispívá), "The Salmon Dance" je prostě hloupá věc. "Battle Scars" je ale zajímavá. Přestože celkově deska není špatná jako kulisa, parafrázoval bych název úvodní skladby a řekl - tudy ne.

Miroslav Böhm - Když tak trochu dojde šťáva (6/10)

Chemical Brothers pro mě vždycky byli spíše trendovou záležitostí než kultem. Jasně, umí jít s dobou, nebojí se změny a přitom zůstávají v podstatě stejní, ale po jejich nadčasovém debutu a jeho vynikajícím nástupci "Dig Your Own Hole" jim tak trochu došla šťáva. Sic takové "Come With Us" slibovalo světlejší zítřky, aktuální novinka potvrzuje to, co předchozí "Push The Button" jenom zlehka naznačila. Chems vnímají nové trendy a oblékají je do moderního zvuku, ale během posledních let ztratili čich na dobrý nápad. Zatímco na prvních albech dokázali jedinečné nápady obohatit o výjimečné hosty, na posledních dvou jsou už tím nejdůležitějším jenom ti hosté. Bez nich by Chems připomínali jen toho psa, co štěká, ale nekouše. Chems se zastavili a žijí ve svém vlastním stínu. A nejsou ani první, ani poslední. "We Are The Night" je deska, která by vás mohla dostat pouze v případě, že jste Chemical Brothers nikdy neslyšeli nebo pokud naopak neposloucháte nic jiného. Já nejsem ani jeden případ, a vy?

Ondřej Michal - Vědět kdy to rozpustit (5/10)

Rozpoznat chvíli, kdy už je řečeno vše a dokázat ohlásit světu konec, to by měla každá kapela. U Chemical Brothers ten nejpříhodnější okamžik ovšem nastal už dávno, hned po vydání skvělého bigbeatového debutu "Exit Planet Dust", respektive ještě lepší dvojky "Dig Your Own Hole". Pak to měli rozpustit. Tím bigbeatem je samozřejmě myšlen ten britský, například s logem Skint Records, nikoliv to zvěrstvo, v jehož rytmu tančí převážná část našeho venkova. Jenže kdo by stahoval roletu, když krám tolik vynáší? A tak to, co zavčasu pochopili sourozenci Hartnollové, přežívajícím Underworld nebo právě Chems ne a ne dojít. Ve výsledku je pak řada více méně průměrných alb, která kdyby nevyšla, tak se houby stane. "We Are The Night" je jedním z nich. Sama o sobě by to zase tak špatná deska nebyla. Svoji zásluhu na tom má i obstojná účast hostů. Jenže ani tou nejde zakamuflovat fakt, že invence zkrátka došla. Nemluvě o tom, že podobný elektro zvuk točili kluci z F Commu už před řadou let.

David Věžník - 100 % cotton wool (5/10)

Jsem zjistil, že se mi snad nelíbí žádná celá deska Chemical Brothers. Pár hodně dobrých zářezů (balady většinou included), zbytek vata. Nevím, jestli zrovna "We Are The Night" je něčím výjimečná tak, že mi to došlo zrovna při jejím poslechu, ale stalo se. Každopádně té vaty je tady asi nejvíc. Nebo je nejhmatatelnější. Bílá. Načechraná. 100 % cotton wool. To album může člověk slyšet sedmkrát a stejně si nezapamatuje víc než tři čtyři kousky. A i nad těmi musí dlouho přemýšlet, jestli jakože jo. Chybí energie, chybí náboj, chybějí nápady. Nahrávka zní povědomě, a snad proto i ne úplně čerstvě. Je to, jako byste nechali týden větrat pivo v lednici, pak ho zazátkovali a prodali ze srandy kamarádovi. Bude mu to připomínat chuť piva, ale přesto bude chutnat tak nějak jinak. Jako vata.

Tomáš Tenkrát - Neudrží u poslechu déle (5/10)

Jejich pražský gig jsem si nechal ujít, čehož doteď lituji, ale pouze kvůli těm starým Chemical Brothers. Také jsem měl období, kdy jsem je točil pořád, to období už teď sice není, ale chuť poslechnout si novou desku rozhodně je. Nicméně dopadlo to tak nějak nijak. "We Are The Night" mi přijde lepší než minulé "Push The Button", pokud tedy mluvím o hitových motivech. Na hlasité volume je to pořád jízda, ale už nějak postrádám momenty, které by udržely soustředění déle. Za uši chytla a nepustila akorát sympaticky smutná, až dojemně laděná "The Pills Won't Help You Now", v závěsu následována klasickou pulsující chemikařinou "We Are The Night". První tři poslechy bavily a užíval jsem si je, ale poté najednou křivka, co mi měří to, jak moc se bavím, začala klesat a klesá pořád. Rozhodně ale netvrdím, že už vyvařili i tu vodu, na to se mi jejich rukopis pořád něčím specifickým líbí. Zábava možná jo, ale jen na chvíli. Jako když jdete na kafe s ex, místy sranda a máte si co říct, ale zas tě pěkně dlouho vidět nemusím, lady.

Lukáš Franz - Jak sedláci u Chlumce (4/10)

První tři desky mě dostanou pokaždý, "Come With Us" jsem nepodlehnul, protože jsem ho nedokázal ani jednou doposlouchat, a "Push The Button"... Škoda mluvit. Nuda, nuda, šeď, šeď. I když v několika bootlezích mě ten smyčec z "Galvanize" docela bavil, pravda. Při poslechu "We Are The Night" si připadám, jako bych to dělal z nějaký piety, z lehkýho donucení. Kromě asi tří momentů - "Das Spiegel", "Saturate" a... Tak vlastně jenom kromě dvou momentů mě to album vůbec nebaví. Někdo se může ohánět tím, že Chemical Brothers jsou taky jenom lidi, takže stárnou, a tak člověk nemůže čekat, že to budou pořád sypat. Dobře, souhlasím. Na druhý straně tu ale stojí jasně viditelná a slyšitelná neschopnost zaujmout novým materiálem. Ano, můžete namítat, že "We Are The Night" je pořád ještě nadprůměrnou deskou, které se současná česká elektronická produkce nedokáže přiblížit ani na pět mil, v porovnání s vlastní tvorbou Chemical Bros. ale dostává přes lejtka jak sedláci u Chlumce. Jasný důkaz toho, že věk by se neměl do taneční hudby tolik projektovat. Protože to ti pak nepomůžou ani "pills". Natož něco pochopit...

Michal Koch - Kvalit nedocením, žádných nenacházím (3/10)

Taneční muzika a já se obcházíme obloukem a jen občas na sebe nesměle zamrkáme. Bratři v chemii jsou však takovým pojmem, že byť jejich tvorbou nedotčen, přesto o nich již léta vím. Proč tedy nevyužít jejich novinku k rozšíření obzorů? Neměl jsem tak činit. Občasný unylý zpěv, absence nápadů maskovaná nekonečnými opakovačkami a z nudy vytrhují (protože strašně rozčilují) pouze zvukové efekty, které zní, jak když dva malí bráškové dostali po stromeček nové klávesky značky Casio a o vánočních prázdninách pečlivě zkoušeli, co všechno se z nich může ozvat (vrcholem jsou kosmické výstřely v "Burst Generator"). Jsou-li Chemical Brothers v rámci žánru legendou, pak doufám, že "We Are The Night" patří mezi jejich nejslabší kusy. Protože pokud ne, pak mám vnímání nastavené asi poněkud jinak. Kvalit takovéto nahrávky zkrátka nikdy nedocením, neb žádných nenacházím.

Benjamin Slavík - Neosobní koule zvuků. Sorry (2/10 )

Už poněkolikáté se snažím dostat do aktuální desky "We Are Night" tanečních (kdysi trendy frajerů) Chemical Brothers a zcela upřímně: nejde to, bolí a už dlouho pro mě poslech čehokoliv nebyl tak těžký. A jistě tu jsou věci, které bych jako recenzent ocenit měl: zvuk, hosté (jak byste ode mě jistě čekali, tak bez bookletu rozpoznávám track feat Klaxons a baví mě z celé desky nejvíc, což znamená, že ho sám pro sebe hodnotím na takových 3/10) a tak celkově, že jde o další nejspíš slušnou desku důležité kapely devadesátých let, takže asi trochu úcty. Ale já to na objektivitu a podobné věci hrát prostě nebudu. Pustím si "We Are The Night" a neslyším nic než pro mě neosobní a nic neříkající kouli zvuků. Poslech tracků, které jsou průměrně dlouhé, pro mě znamená podobný pocit jako u starých art-rockové fláků, které mě iritují stejně jako většina taneční muziky. Možná tak přijít někam na party, moc už toho nevnímat a prostě tancovat, házet hlavou a zapomenout na celý svět. Já jsem radši doma. Pokud máte rádi dance music, viděl bych to u vás na 6/10.

---

Album: Chemical Brothers - We Are The Night
Průměrné hodnocení: 4,9/10
Celkový čas: 60:08
Skladby:No Path To Follow, We Are The Night, All Rights Reversed (feat. Klaxons), Saturate, Do It Again (feat. Ali Love), Das Spiegel, The Salmon Dance (feat. Fatlip), Burst Generator, A Modern Midnight Conversation, Battle Scars (feat. Willy Mason), Harpoons, The Pills Won't Help You Now (feat. Midlake)