No, ty vole, to byl nářez! Oxbow, Boris, Isis. Jestli vám ta jména něco říkají a chyběli jste, pak vás to musí mrzet, a pokud nemrzí, tak je to jenom kvůli tomu, že zatím netušíte, o co jste přišli. Málokdy se podaří pod jednu střechu dostat sestavu, která v současném "světě za metalem" znamená tolik. Po lehkém dešti a vyčištění venkovního vzduchu byl v půl sedmé čas ponořit se do rozpáleného sálu Akropole. To byla totiž doba, kdy se zespoda ozvaly první tóny akustické kytary a první zvířecí zpěvy Eugena Robinsona. Čas Oxbow.

Jak už bylo avizováno, do Prahy nedorazila kompletní sestava, ale "pouze" Eugene Robinson a Niko Wenner s hodně neobvyklým akustickým setem. Na současné hudebním scéně existuje jen málo osobností alespoň vzdáleně podobných Robinsonovi. Jeho neuvěřitelný zvířecí hlas stojící v ostrém kontrastu proti krotkému zvuku akustické kytary byl ve stejném rozporu jako pentagramy vytetované na jeho ramenou. Na jedné straně to bylo blues, řezající až do morku kosti, na straně druhé obskurní postava svlékajícího se rváče s nepravděpodobným, v příkré opozici stojícím country doprovodem. To, jak se Robinson dostává do varu, lze velmi dobře odhadnout na jeho ubývajícím oblečení a stupňujících se vypjatých gestech. V Akropoli to skončilo u šedých slipů a bílého tílka. To již Robinson nesundal, nejspíš kvůli tomu, že málokdo čekal takhle brzký start a sál se teprve zaplňoval. Ale už v tu dobu se dalo pouze stěží dýchat a Robinson se svou lekcí děsu na tom rozhodně měl svůj podíl.

Zhruba o tři čtvrtě hodiny později dostaly svůj význam zatím nečinně stojící aparatury a předsunutá sada bicích. Ty patřily Atsuovi, kytaru si přes hlavu přetáhli Wata a Takeshi. Pódium pohltili Boris. Tříčlenné japonské peklo, které dokáže na jedné desce nahodit téměř folkový úsměv "Rainbow" a na další dojít až do "Absolutego" temna. Jo, je těžké odhadnout, kde se zrovna Boris pohybují a jak budou znít. Zrovna jsem stál zády, když začali hrát. Byla to chyba. Takovou ránu do zad jsem nedostal už dlouho. Z kytarové stěny se pomalu začaly rýsovat obrysy jejich čistší metalové podoby z "Pink". A pak už to jelo. Malá Japonka s kytarou vydávající až nepravděpodobně brutální zvuky, Takeshi, který střídal temné pasáže na horním, basovém krku své dvoukytary s hlukovými zdmi skrytými za strunami spodního, kytarového krku. A Atsuo střídající bicí a obrovský, za ním stojící gong. Boris předvedli všechno, čím jsou známí. Od počáteční smrtící rychlosti se postupně přesunuli až k droneovým plochám, kterými své vystoupení zakončili. Přelom do experimentální polohy přišel v tu chvíli, kdy Atsuo doputoval z rukou diváků zpátky na pódium a sedl si znovu za bicí. Jo, tohle je muzika. To, myslím, v tu dobu věděla už i vyprodaná Akropole, když tleskala Watě, která pódium opouštěla jako poslední.

Odsunout gong, povypínat aparatury po Boris a zprovoznit ty, které patří Isis. Tři jednoduché úkoly pro pořadatele. Pokusit se nadechnout, setřít pot a něčeho se napít. Tři jednoduché úkoly pro diváky. Odehrát dokonalý koncert, naprosto samozřejmá věc pro Isis. Fakt jsem nečekal, že to pro ně bude až tak snadné. Pomalu jsem totiž začínal být skeptický k šabloně, kterou Isis kdysi namalovali. Nejdřív klid, ale člověk prostě ví, že to je jen ticho před bouří. Je to efektní, nabité emocemi a příliš snadné pro posluchače, aby se do toho vpil. Jenže. Hrát podle šablony Isis ani zdaleka neznamená být Isis. To jsem si naštěstí stihl uvědomit hodně rychle. Skvěle propracovaná hudba napěchovaná energií a zvukovou silou tak znějí Isis ve formě a tak zněli i v Praze. Síla metalových pasáží, podpořená výborným zvukem a perfektní sehraností. Táhlý Turnerův zpěv, který ve vypjatých momentech přeskočil do řevu přesně podporujícího a dotvářejícího celkový obraz. Skoro až tribální bubny rytmicky dokreslovaly odrazy světla reflektoru, které dopadaly na plachtu s ornamenty za bubeníkem a vypadaly jako dvě velké červené oči. Isis jsou bezesporu jednou z nejzásadnějších kapel současné scény alternativních tvrdých kytar. K primitivnosti mají daleko a přesto dokáží skvěle vybudit ty nejzákladnější emoce. Mají silný intelektuální náboj, který ale rozhodně není potřeba hledat proto, abyste dokázali být naprosto unešení jejich hudbou. Od "In The Absence Of Truth" přecházeli plynule ke starším věcem a skončili po téměř hodině a půl s prázdnými lahvemi od vody a s krátkou taneční vložkou Eugena Robinsona.

Až k Boris doprovázely tuhle hudební bouři blesky fotoaparátů. Při koncertě Isis, na jejich přání, utichly. Ale smršť v žádném případě neskončila. Až do posledního okamžiku, než se Aaron Turner zvedl z kolenou a Cliff Meyer zamával a zmizel z pódia, probíhal jeden z nejlepších koncertů, které u nás za poslední dobu byly. Díky patří všem, kteří přišli a udělali atmosféru, na kterou se nezapomíná. V pátek se zase potvrdilo, že ti nejlepší létají do Česka poslední dobou hlavně Stříbnou Raketou.

Isis, Boris, Oxbow, Palác Akropolis, Praha, 22.6.2007