K tomu, aby vás zaujala, nemusíte vědět, že Leslie Feist pochází z Kanady, je členkou Broken Social Scene a bydlela se svéráznou Peaches. Stačí, když se podíváte na některou z nedávno pořízených, proklatě sexy promofotek (nažehlená ofina, nenápadně rozepnutá košile) a pustíte si její poslední desku "The Reminder". Protože jestli vás "Let It Die" příliš nebralo, jeho mladší sourozenec to rozhodně napraví. Na minulé desce jako by se Feist ještě tak trochu hledala, nicméně teď před vámi stojí dospělá a sebevědomá žena, která přesně ví, co chce, a nebojí se to říct.

Hned úvodní "So Sorry" nasazuje celému albu hodně vysokou laťku a člověk odněkud zezadu z paměti vytahuje vzpomínky na loňské "Begin To Hope" Reginy Spektor. Jenže pak mu dojde, že k němu nepromlouvá ta na oko zhrzená intelektuálka, ale naopak zralá žena, která má ve všem jasno a už dávno není ve věku, kdy by měla dělat nějaké scény. "I Feel It All" a "My Moon My Man" se s klidným svědomím dají označit za překvapivě brzký vrchol desky, jelikož Feist díky svému upřímnému a hravému projevu člověka celkem bez problémů odzbrojí. Pokud tedy přistoupíte na její hru a odpustíte jí ty místy přehnané hrátky s hlasem. Ale proč ne, po zapomenutí na pomalu plynoucí balady "The Park" a "The Water" má člověk tendenci odpustit téhle roztomile se vnucující bytosti v podstatě vše.

Po tom baladickém předělu to vypadá, jako by si člověk pustil úplně jinou desku. "Past In Present" nezní už přehnaně optimisticky a nesnaží se vás strhnout k nenucenému podupávání, nicméně stále funguje velmi dobře. Stejně jako několik zbývajících tracků, z nichž sympaticky vyčnívá rozpustilá "1 2 3 4" ("Tell me that you love me more."). Skoro se mi ani nechce věřit, že mě v současné záplavě desek na jedno použití konečně některá zaujala tak, že jsem ochotná na ni nezapomenout a pouštět si ji znovu a znovu. Nádhera.