Více než rok vyhrával domácím éterem hit "Island Sun", který si našel cestu do vysílání MTV Europe, reklamních bloků či do výherní listiny cen Akademie populární hudby za rok 2005, v nichž Clou za píseň a hlavně celý debut "Postcards" získali nejvyšší stupínek v kategorii Objev roku. Po dvou letech, během nichž se kapela kolem zpěváka Lukema ukázala na desítkách domácích pódií, ale současně se dostala téměř na pokraj rozpadu, vyšla druhá deska "Clou". Deska, od níž si minimálně vydavatelství a fanoušci skupiny neslibovali zrovna málo. I to bylo důvodem pro makrorecenzi této nahrávky, která po hlavní, sedmi body oceněné recenzi Benjamina Slavíka přináší méně pochvalné hodnocení dalších deseti redaktorů musicserveru.

---

Pokud vás přepadne chuť ostře reagovat na příspěvky v makrorecenzi v názorech, přečtěte si nejdříve článek K čemu jsou makrorecenze aneb hledání obecné pravdy. Třeba tím předejdete reakci vyvolané nepochopením, proč makrorecenze existují.

---

Ondřej Michal - Zralý pop pro (ne)zralé publikum (8/10)

Nikdy jsem moc nedal na řeči o malé české závisti. Vlastně jsem o nich ani nikdy vážně neuvažoval. Vytanuly mi na mysl až v souvislosti s Clou, hlavně pak s jejich novou deskou. Úvahy o tom, proč tahle parta leží tolika lidem v žaludku by zabraly víc místa, než kolik nabízí příspěvek do makra. Faktem ovšem je, že to, čeho se jiné kapely u nás snaží dosáhnout dlouhé roky, Clou stihli již při svém debutu. A v tom bude asi zakopaný pes. Je otázkou, zda po letošním albu budou stále nazýváni pop-punkery - je to album v první řadě popové, až potom možná punkové. Jenže pop má mnoho tváří. Ten jejich od minula ubral na tvrdosti a dravosti a víc se zaměřil na pocity a celkově klidnější, místy téměř akustické polohy. Jinými slovy dozrál. Doufejme jen, že dozrálo také publikum. Byla by totiž velká škoda, kdyby zrna Clou nepadla na úrodnou půdu a uvízla v plevelu nepochopení.

Miroslav Böhm - Mezi kompletní sbírkou medvídků Teddy (7/10)

Albová dvojka Clou má oproti debutu dva zásadní rozdíly. Je zvukově čistší, kompaktnější a světovější, ale postrádá druhý "Island Sun". I sám Lukemo řekl, že taková písnička se rodí jen jednou za život a Clou si to své nej vybrali již na debutu. Inu, neprůstřelné alibi... Ale jedno se musí nechat. Když už žádná písnička nevyčnívá směrem nahoru, tak alespoň nevyčnívá ani směrem opačným a album si drží vysoce nasazenou laťku během celé své stopáže. Na svou novinku Clou nacpali našlapaný emo úvod, který se postupně sveze až do baladického pop-rocku. Lezou tak do zelí klukům ze Support Lesbiens a ztrácejí body ze své výjimečnosti. Dovolím si malou paralelu k hlavní recenzi kolegy Slavíka. Ne Clou, ale právě jejich nejnovější album je plyšovým medvídkem vaší sestry. Přesně tam je totiž jeho místo. Mezi kompletní sbírkou medvídků Teddy. A pozor, není to vůbec špatně! Na tom samém místě by totiž ještě před několika lety leželi Lunetici s "Nohama na zemi", a to je mílový krok kupředu, nemyslíte?

Pavel Parikrupa - Starý kozel dává silných šest (6/10)

Jsem starý kozel, je to tak. Mnoha kolegům z musicserveru bych mohl býti otcem (brrr). Maminka a tatínek by o mě řekli, že jsem starý cap, resp. starý chuj. "Fuck off attitude" už u mne není průvodní znak bouřlivého dospívání, ale výsledek neblahých zkušeností z interakcí s některými individui. Věk značně převyšující průměr cílové skupiny posluchačů kapely Clou mi ale poskytuje pár výhod: jednak třeba vím, co si o písničkách Clou myslí moje třináctiletá dcera ("dobré, ale tak nějak pořád stejné"), jednak mám jistý nadhled: Clou jsou další (a pro růst bez újmy docela přijatelná) zastávka na cestě hudbymilovné mládeže od Tokio Hotel k vyšším metám. Druhé album je lepší a dospělejší než prvotina, kterákoliv písnička z něho by byla ozdobou českého filmu pro teenagery a zní to jako slušná, průměrná zahraniční emo kapela - což je poklona i odsudek zároveň. Pokud se Clou vynasnaží být osobitější a pestřejší (a při tom nepodlehnou mámení dělat na dalších deskách velké Umění), bude ještě líp. Starý kozel dává silných šest.

Tomáš Tenkrát - Sluníčko přestalo svítit (6/10)

Bavila mě první dema, první koncerty a dá se říct, že i celé "Postcards". Kvůli té své správné neurvalosti, která sice byla tak trochu nalakovaná, ale byla tam. Nic si nenalhávám, letní cesty s "Pohledy" v uších prostě byly oukej a příjemně utíkaly. Novinka je jiná, melodie nejsou tak výrazné, je to víc o textech. Jenže to je přesně ta cesta, kterou jsem doufal, že se Clou nevydají. Nebaví mě ty řeči o tom, že Clou vyspěli, že jsou starší, takže i hudba se posunula úměrně jejich věku. Vždyť jim je pořád pod třicet a od debutu utekly pouze tři roky. Tak jakýpak posun s věkem. Nechci používat slovo "vyměkli", ale jestli na minulé desce byly ještě vydřené díry na džínách pravé, a svým způsobem uvěřitelné, na "Clou" jsou to už jen uměle vydřené rozpary od továrny Kenvelo. Volnější, utahané tempo a spíše rozmáchlé melodie nejsou to, kvůli čemu jsem Clou bral. Mám takový pocit, že se to všechno nějak vytratilo a eponymní album zní na můj vkus moc zaměnitelně a nepřirozeně. Tím však v žádném případě nechci shazovat fakt, že třeba skladba "Where Has It Gone" je perfektní. Celé album má však až příliš smutnou náladu, ale já měl rád tu zábavu - to byla cesta. Ještě filmový singl "Choked On Memories" byl opravdu chytlavý, nové album však jde jinudy. Něco napovídá už cover - sluníčko přestalo svítit a chmurné mraky nezahřejí.

David Věžník - Hodně emo, málo něco (6/10)

Emo enough? Evie, eviduješ? Vzpomínáš? Vloni... Dřív! Dávno. (Tehdy "emo" nebylo.) Hezcí hoši. Gay gag grupy. Gde? Paskvil? Poprask? Jedno je. Jedno jisté: "Clou" Clou jdou. Jak - tak, ani - ani. Je mi dobře - je mi špatně. (Rozpolcenost.) Místy metal? Trochu folku? Hodně emo, málo něco (ener nikde): "Where Has It Gone". Jenom tady - hodně aranž (škoda enera). Jinak nikde. Baví sami. Baví sebe. Baví mě. Baví: "Snowy Wings". Baví: "Ghost In The Dark". Baví: "Bridges" (Vzpomínka na Vánoce.). Jindy nuda (trošku nuda). Ale s "ale". Hrají hezky. Pějí hezky. (Jen ta výslovnost...) Hezký fotky: hezký botky, fucking weather. Zase někdy! Ne moc často. Možná nikdy. Ale přesto.

Lukáš Franz - Uhodili emo na hlavičku (5/10)

Hodně mě bavilo sledovat vývoj situace kolem Clou potom, co vydali povedenou debutovou desku "Postcards". Bylo jim předhazováno, že znějí jako tihle a tamti, odsuzovali je, že hrají styl, který frčel na středních školách v Americe už tři roky zpátky. Jako by si najednou nikdo neuvědomoval, že k nám to prostě nějakou dobu trvá. Clou hráli high-school-emo-pop-punk a hráli ho dobře. Odměnou jim byly většinou velmi dobře navštěvované koncerty a raketově rostoucí popularita, i když v širším kontextu si na ni musela kapela počkat mnohem delší dobu. Clou mohli s čistým svědomím zůstat na místě, drhnout kytary stejným stylem a vydávat podobný desky lišící se akorát v názvu, což dělá drtivá většina kapel, k nimž je po "Postcards" přirovnávali. Ale uhnuli. "Clou" je dobře zahraný kytarový pop (jak říká Ondra Michal), ale tyhle slovní spojení známe, a to se všema jejich silnýma i slabýma stránkama. Pokud je cílová skupina Clou taková, jakou si ji představuju - tu představu živí především reportážní fotky z koncertů, pak se trefili. Zapamatovatelné melodie, jednoduché refrény, sem tam ostřejší riff. Emoce. Na nové desce nepřicházejí Clou s ničím novým, ale v rámci stylu, který hrají, jim není co vytknout. Snad jenom to, že mě tohle už trochu nudí. Trochu víc. A "Bridges" bych zakázal.

Michal Koch - Co s velkým úspěchem na druhé desce? (5/10)

Bylo by možná zajímavé spočítat, kolik kapel, které utrpěly opravdový obří hit hned na první desce, se s tím prokletím dokázalo vyrovnat a kolik z nich dokázalo navázat obdobným úspěchem na druhém albu. Moje první setkání s Clou proběhlo skrze klip k "Island Sun" a ač se v něm nic převratného neděje, byl jsem mile překvapen, jak kvalitně je natočen, jak ta píseň šlape a jak je v dobrém smyslu slova chytlavá. Hitparádová budoucnost mi dala za pravdu. A co s takovým úspěchem na druhé desce? Zkusíme ještě víc tlačit na pilu naléhavosti ve vokálu? Jak jsme dosáhli té chytlavosti, nedalo by se to zopakovat? Dají se ti dramaturgové utáhnout na vařené nudli plánovitě? Nuže, možná tak "Snowy Wings" či "Ghost In The Dark", zbytek je totiž vata, ze které ve sluchovodech neuvízne ani zblo. Snad tedy vyjma toho vypjatého hlasu páně zpěvákova, který je se svojí umělou, šroubovanou naléhavostí s každou skladbou protivnější a protivnější, až v předposlední akustické "Bridges" již vysloveně rozčiluje. Tož možná příště, ale tahle deska fakt nic moc.

Tomáš Parkan - Naprosto průměrná kytarovka (5/10)

Poprvé jsem Clou zaregistroval na Sázavafestu v roce 2005 a musím se přiznat, že mě tehdy nijak nezaujali. Pak jsem se s nimi setkal až v souvislosti s předchozí deskou. Když poslouchám výsledek, který předvedli na eponymní novince, přemítám, čím to je, že ani touto deskou se mi nedostali pod kůži. Clou bezesporu dělají poctivou a ve své podstatě i dobrou muziku, ale bohužel to je tak všechno. Drtivé většině písniček chybí výraznější melodický či alespoň produkční nápad, zvukově se celá deska nese v hrozivé monotónnosti a k tomu všemu zpěv frontmana, na kterém je postavená hudba Clou, je děsně plochý, vedený v jedné linii. Mám v sobě nějak zakódováno, že pokud interpret či skupina zpívá anglicky, už na ni nepohlížím pouze jako na českou záležitost, ale hodnotím ji v kontextu světové hudební scény. Na českém písečku je "Clou" poměrně slušná deska, ale jinak je to naprosto průměrná, ničím nevyčnívající kytarovka, která by se za hranicemi naší republiky utopila v záplavě jí podobné.

Radek Antl - Clou jsou česká kapela (4/10)

Clou jsou česká kapela. Ale zpívají anglicky. Ta angličtina zní trochu česky. V roce 2005 vydali debut. Jmenoval se "Postcards". Na té desce byl jejich první hit. Dosud jediný hit. Jmenoval se "Island Sun". Dost lidí si přes něj Clou našlo. Přinesl Clou dost fanoušků. Ti fanoušci pak čekali na druhou desku. Netrpělivě. A napjatě. Nedávno se dočkali. Clou vydali "Clou". Je na ní dvanáct písniček. O ženách. O životě. Ty písničky jsou rockové. Některé jsou rychlejší. Některé pomalejší. Některé jsou zábavnější. Jiné nudnější. Fanouškům se ta deska asi bude líbit. Těm ostatním asi ne. Tahle recenze je divná. Jednoduchá. Suchá. Plná dávno známého. Plná klišé. Ničím neobohatí. Ničím nepřekvapí. Je těžké ji dočíst. Tahle recenze je zbytečná. A druhá deska Clou si přesně takovou recenzi zaslouží. Jaký pytel, taková záplata.

Honza Kulig - Dvanáct písní, jeden mustr (4/10)

Při poslechu Clou mě vždy napadá, proč se tihle kluci vůbec obtěžují třískat do nástrojů. Už jejich debut "Postcards" mi přišel na jedno brdo, s výjimkou jediného hitu, který jsme měli všichni možnost slyšet den co den snad tisíckrát. Na druhé desce je vidět lehký posun vpřed, ale zase nic objevného. Takových kapel jsou spousty. Připadá mi, že chlapci napíší jeden mustr, podle kterého se řídí při vytváření každé nové písně. Jestli tento mustr funguje, však nechám k posouzení posluchačům. Věřím, že partička kolem Lukema má za cíl jedinou věc: udělat produkt, který bude kladně přijat masou lidí, hlavně však pubertálními fanynkami. A to mi nějak nestačí. Jejich druhý počin je přesně takový. Je pravdou, že některé melodie, jako v úvodní "Rise", až tak špatné nejsou, ale při opakovaném poslechu celé desky mi v hlavě nezůstává dvanáct písní, ale splývají mi všechny v jednu. Což mi neskutečně vadí. Prostě a jednoduše si myslím, že kapela touhle deskou nepřekročila stín rychlokvašek...

---

Album: Clou - Clou
Průměrné hodnocení: 5,6/10
Celkový čas: 43:04
Skladby: Rise, Carried Away By Your Voice, A Guiding Light, Snowy Wings, Hold Back The Flood, Friends And Family, Ghost In The Dark, Timberless Skies, Silver Falling Star, Where Has It Gone, Bridges, Goodnight And Goodbye