Díky problémům s pódiem se pražská Sazka Arena stala první zastávkou druhého evropského turné německé skupiny Tokio Hotel s názvem Zimmer 483 Tour. Jejich koncert doprovázelo šílenství fanynek, které je srovnatelné s beatlemánií nebo s koncerty Michaela Jacksona.
© www.tokiohotel.cz Na koncert
Tokio Hotel jsem vyrazil zčásti proto, že si myslím, že taková akce by musicserveru neměla uniknout, přičemž nikdo jiný se k tomu neměl, a zčásti proto, že jsem recenzoval jejich
poslední desku a zajímalo mě, jak to bude znít živě. No a pak tu byla velká dávka zvědavosti. V poloprázdné Sazka Areně se kolem šesté motaly malé, ale i o něco větší slečny ve věkovém rozmezí zhruba od tří do šestnácti let; často kolem poletovali lehce zmatení rodiče. Drtivá většina fanynek měla popsané obličeje, samozřejmě na nich nemohli chybět Bill a Tom. Dokonce se našly i takové, které na tvář vměstnaly všechna čtyři jména. Jen se to hemžilo deníčky s fotkami idolů, která neměla černé nehty, byla "out". Všechny byly vyparáděné a náležitě vyvoněné, kolemjdoucí pak měl doma v nose bordel, jako by navštívil aspoň tucet parfumerií. Pochopitelně nemohly chybět vášnivé debaty o tom, jak vlastně Bill vypadá nenalíčený a nenačesaný, či Tom bez umělých dredů. Zhruba hodinu před zahájením začal podivný rituál: vesměs pravidelně se z nějakého koutu rozkřičela parta dívek, což jako by byly předem domluvené signály pro ostatní, aby se též jaly ječet.
© www.tokiohotel.cz Něco málo po sedmé hodině aréna potemněla. Za zvuků intra, zčásti přehlušeného frenetickým řevem, se začala zvedat opona, kterou tvořilo několik plechových stěn různých křivostí (architekt měl zjevnou oblibu v baroku), a na scénu postupně vkráčeli Gustav, Georg a Tom. Pořád ale chyběl ten, kvůli kterému přišla většina holek.
Bill Kaulitz. Ten se k překvapení návštěvnic vynořil těsně před "kotlem"; a to teprve přišlo haló! S láskou jsem vzpomínal na koncert finalistů první řady SuperStar, potažmo na Michaela Jacksona na Letné a v duchu jsem děkoval přírodě, že do Sazka Areny přišlo jen odhadem kolem osmi tisíc příznivců. Být vyprodáno, asi bych si už nikdy nic jiného neposlechl.
Tokio Hotel odstartovali prvním singlem z "Zimmer 483" "Übers Ende der Welt", bez nějakého zdržování pak vypálili další dvě pecky z této desky. Teprve poté frontman promluvil k divákům, respektive divačkám. Mluvil německy a těžko říct, kolik z nich mu rozumělo; ty, co nerozuměly, si alespoň zařvaly. Musí se nechat, že u drtivé většiny písniček byl slyšet sborový zpěv, fanynky měly naučené hlavně texty z debutu "Schrei", i když občas jen foneticky. Avšak u druhé desky to už bylo o něco horší...
© www.tokiohotel.cz Tokio Hotel koncert koncipovali jako svého druhu kopii desky, nesnažili se vymýšlet nic nového. Dokonce měli občas problémy zahrát některé složitější party tak, jak jsou na deskách. To ostatně platilo i o zpěvu Billa Kaulitze. Jeho hlas, hlavně zpočátku, nepůsobil zrovna jistě (čímž nechci říct, že by zpíval vysloveně falešně) a především ne tak mužně jako na "Zimmer 483". Když už se
Tokio Hotel pustili do nějakých úprav, nebylo to ku prospěchu věci, příkladem může být "Leb die Sekunde", kdy byl výsledný zvuk až příliš hutný. Na druhou stranu se ale našly i docela zajímavé momenty, třeba "Wo Sind Eure Hände", kdy Bill zpíval na dva mikrofony a díky ozvěně vytvořil docela zajímavý dvojhlas.
Jestli se něco povedlo, byla to vizuální stránka. Show potvrdila, že když se najde dost peněz, lze udělat z (pseudo)rockového koncertu pro teenagery vcelku dobrou show i pro staršího diváka.
Kus práce v tomto ohledu odvedly zavěšené segmenty už zmíněné opony, které se při skladbách nastavovaly do různých sestav, vzájemně se natáčely nebo během písní klesaly a zase se zvedaly. Naprosto jednoduchý, avšak geniální nápad podpořil ještě výborný design světel. Vše dokreslovala projekce na velmi širokém plátně za pódiem.
© www.tokiohotel.cz Nepřehlédnutelnou složkou show byl pochopitelně
Bill Kaulitz. I když vypadá tak, jak vypadá, a nezaujatý člověk vskutku netuší, zda chce být víc chlapem, nebo holkou, jisté charisma mu upřít nelze. Zatímco ostatní muzikanti se v podstatě drží vzadu (o bubeníkovi to platí dvojnásob), on je tím, kolem něhož se všechno točí. Kam se hnul, tam letěly oči veškerého publika. Při finále "Schrei" byl snad
větší než
Michael Jackson. Ostatně určitá paralela mezi nimi bezesporu existuje.
Před prvními přídavky přišlo hlavní překvapení. Ve stylu
Rolling Stones vyjelo před velkým pódiem jedno menší, kam se vrátili pouze brachové Kaulitzové a akusticky spustili "In die Nacht". Při druhé "Rette mich" se k nim přidali i zbylí dva členové. Na čistě teenagerskou kapelu poměrně nečekané, nemyslíte? Poslední kousek koncertu "An deiner Seite (Ich bin Da)" už byl opravdovým finále: nechyběly stříbrné konfety a ti z členů, kteří mohli opustit místo, se s fanynkami loučili opět na předsazené scéně, která se tentokrát zvedla asi do čtyř metrů.
© www.tokiohotel.cz O půl deváté, kdy většina koncertů začíná, bylo hotovo. Co všechno jsem si odnesl z tohoto vystoupení? Především částečnou hluchotu, fanynky vydržely ječet až do konce, a kupodivu i docela slušný koncertní zážitek. Vzhledem k tomu, že převážnou část tvořily skladby z desky "Zimmer 483", to ani hudebně nebylo úplné zklamání. Na závěr bych přidal takovou epizodku. Když jsem odcházel, míjel jsem malou, asi čtyřletou holčičku se svými prarodiči. Dědeček:
"Jak se ti to líbilo?" Holčička rozpačitě mlčí. Dědeček:
"Dobrý, viď?" Holčička se na něj otočí a s jednoduchým
"Hmm" přikývne. Babička si viditelně oddechne a prohodí:
"Ale babička se bude teď měsíc léčit."
Setlist koncertu:
Übers Ende der Welt
Reden
Ich brech aus
Spring nicht
Der letzte Tag
Wo Sind Eure Hände
Durch den Monsun
Wir sterben niemals aus
Stich ins Glüch
Schrei
Vergessene Kinder
Leb die Sekunde
Hielig
Totgeliebt
Přídavky - akustický set
In die Nacht
Rette mich
Přídavek
An deiner Seite (Ich bin da)
Tokio Hotel, Sazka Arena, Praha, 3.4.2007