Když obě vaše desky postupně figurují v nominacích snad na všechny prestižní hudební ceny, prodáte sedm a půl miliónu nosičů a ještě před osmnáctými narozeninami vyděláte pět miliónů liber, znamená to jistý závazek do budoucna, který vám znemožní pracovat na další nahrávce v pohodě. Snad proto Joss Stone odjela připravit svoje třetí album do studia na Bahamy, kde se více než šest měsíců trápila s písněmi, jež psala skoro rok. Nápomocen jí byl Raphael Saadiq, producent Kelis či Macy Gray, navštívit ji se svojí troškou do mlýna přišli Novel, Beau Dozier, Lauryn Hill nebo Common. Výsledek jménem "Introducing Joss Stone" sice v měřítku komerčního úspěchu zatím není žádnou óbrsenzací, my jsme se ale stejně rozhodli nezůstat u devadesátiprocentního hodnocení Jaromíra Koce a nechali jsme promluvit dalších deset redaktorů musicserver.cz. Výsledný průměr: 6,9.

Upozornění: Pokud vás přepadne chuť ostře reagovat na příspěvky v makrorecenzi v názorech, přečtěte si nejdříve článek K čemu jsou makrorecenze aneb hledání obecné pravdy. Třeba tím předejdete reakci vyvolané nepochopením, proč makrorecenze existují.

Pavel Novák - 6/10

Zajímavý hlas, touha vymykat se průměru a snaha být originální. Taková Joss Stone byla, je a bude. Její nová deska slibovala kromě výrazné změny barvy vlasů i rapidní hudební posun. Přiznám se, že pokud jde o její dřívější tvorbu, kromě dvou singlů ("You Had Me", "Right To Be Wrong") mě víceméně neoslovila. Pokud jde o její novou desku, baví mě jen jediná skladba. "Music", kterou drží mimo jiné i rap Lauryn Hill, je jednou z mála písní, které vybočují z celku "Introducing Joss Stone". Je fajn, že album má svůj koncept a Joss se očividně našla, ale písničky až příliš splývají a já mám po několika posleších pocit, že je to všechno na jedno brdo (pomineme-li tedy pomalejší věci jako "Bruised But Not Broken" či "What Were We Thinking"). Na jednu stranu je fajn slyšet inspiraci ve staré černé hudbě a dát tomu všemu modernější kabát, jenže dobře zprodukovaná deska holt není všechno.

Pavel Parikrupa - 6/10

Fráze úvodem: něco tomu chybí. A když nad tím přemýšlím (což už samo o sobě asi není moc dobré, protože bych měl bez velkého uvažování cítit, je-li deska špatná, dobrá nebo výborná), album "Introducing Joss Stone" má přitažlivou zpěvačku s opravdu úžasným hlasem, hvězdné hosty, kvalitní produkci a zvuk. Přesto je to málo. Pořád se nemůžu zbavit pocitu zaměnitelnosti, neosobitosti a, s prominutím, dokonce i nudy. V rámci poslechu jedné písně si říkáte, jak ta holka úžasně zpívá (například výtečný kousek "Put Your Hands On Me"), ale po poslechu celého alba opakovaně zůstává pocit, jako by skladby splynuly do jednoho nevýrazného celku. Možná měla Joss smůlu, že ve stejné době jsem poslouchal obě desky Amy Winehouse, jež znějí mnohem živelněji (Amy toho má zkrátka více za sebou). Joss chce být moderní i retro zároveň a nejsem si jistý, zda se jí to úplně daří. Možná jsem příliš staromilský, ale až Joss natočí živák s velkým bigbandem, bude to bomba. Obzvláště, když bude mít více velkých písní typu "What Were We Thinking".

Tomáš Tenkrát - 6/10

Není to album pro každou chvíli. Pokud vám v daném momentě sedne, budete ho jistojistě vychvalovat do nebe, ale pokud vás například bude bolet hlava a budete si chtít jen pustit něco ke kafi, tak vám nejspíš Joss vaše rozbolené buňky rozdrásá ještě víc a poputuje rychle z přehrávače. Sice je "Introducing..." svým způsobem uklidňující a správně do pohodičky rozhoupané, ale Joss Stone má dost specifický pěvecký projev - když se opře do výšek, opravdu praskají tabulky oken. Album si plyne po střednětempém proudu, možná i na pomalejším, proto svým způsobem může být obtížné se v něm orientovat, abyste ze všech skladeb neměli jednolitou změť, kterou rozeznáte až po pár tónech. Osobně si myslím, že když mi v hlavě po pěti posleších zůstala pouze "Tell Me What We're Gonna Do Now", tak je to u tohoto druhu hudby prostě chyba. Poměrně upřímný gulášek ze soulu, blues, r'n'b a reggae proto působí lehce nesoustředěně (nebo nedodělaně?). Moje chyba, že jsem čekal víc. Pro někoho bude to, že se jedná o vyrovnanou a poklidnou nahrávku, stěžejní důvod k tomu, aby si ji oblíbil. Rozumím.

David Věžník - 6/10

Desatero správné popové zpěvačky:
1. Nikdy se nenechej ovládnout jedinou zvukovou vizí, byť bys měla pocit, že je sebelepší.
2. Ani když jde o retro.
3. Když už k tomu dojde, a máš tak sestavu zvukově si hodně podobných skladeb, nedávej jich na album víc než dvanáct včetně intra a outra.
4. Když už jich musí být víc než dvanáct, vyhraj si s jejich názvy - používej třeba i jiná slova než od B a jiné spojení než "Tell me"; posluchačům to pak míň splývá.
5. Při tom všem dbej na melodie.
6. Nezapomínej ani na tempa.
7. Ani na rytmy.
8. Položky v bodech 5-8 by se měly lišit, být pestré.
9. Když už cítíš, že i tak to jde do řiti, snaž se nahrnout ty nejlepší pecky nakonec (třeba typ "Bruised But Not Broken" nebo "Baby, Baby, Baby"), posluchači uvíznou v hlavě a bude si myslet, že slyšel lepší desku, než jaká ve skutečnosti je.
10. Nezapomeň, že když nebudeš dodržovat toto desatero, dopadneš jako Joss Stone a její deska "Introducing Joss Stone". Deska, kterou drží nad průměrem jen radost z nahrávání, která z ní čiší, a dodržení bodu 9. Jinak nic.

Miroslav Böhm - 7/10

Joss Stone má neuvěřitelný hlas. Do každé slabiky dokáže nacpat i ty nejniternější emoce, a při poslechu tak snadno navozuje dojem, že zpívá pouze a jen pro vás. Jednotlivé písničky jsou pozitivní a optimistické jako šátek Ferdy Mravence, basa vyzývá k tanci a vše působí tak líbivě samozřejmým dojmem, že to až zavání kýčem. Ale jenom téměř. Joss Stone totiž opravdu umí a ví, kde je příslušná hranice. Kamenem úrazu celého alba je ovšem fakt, že až na výjimky (tedy spíše jednu výjimku), znějí všechny písničky naprosto stejně. A tak jako stopadesátá podvečerní párty multimilionářů v penzi, na které se postopadesáté proberou všechny milenky, všechna vnoučata a vypije se stopadesátá stopadesátiletá whiskey, nenabízí ani toto album s každou další písničkou nic nového. Žádný vývoj. Od počátku až do konce se veze na stále stejné vlně, která ke konci začne nudit. To mu však neubírá na jeho kvalitách. Jakákoli písnička z něj by totiž sama o sobě obstála bez problémů. Jako celek si však album výrazně říká o nějaký ten občasný úkrok stranou ze zaběhnutých kolejí.

Dan Hájek - 7/10

Před pár týdny jsem byl navštívit své rodiče a jelikož chodí relativně brzy spát, po nocích koukám na televizi. Tehdy toho moc nedávali a já strávil dlouhý čas s kanálem VH-1. Hodně tam rotoval nový klip Joss Stone "Tell Me 'Bout It", který mi během toho jednoho večera stihl vlézt na nervy. Nebylo to kvůli tomu, že by byl špatný, případně že by ten song byl protivný a hloupý. Opak je pravdou, Joss mě vždy fascinovala a bavilo mě její hudební snažení. Ale zvýšené opakování udělalo své, však to znáte. Nikdy jsem též nevěřil reklamám. Ani té, že Jossina výrobní linkou ještě vonící deska představuje "all the best from Motown". Není to úplně pravda, ale cosi tam prosáklo a výtečně to funguje, to se musí uznat. Hlavně to platí o části před trackem "Music" s Lauryn Hill, pak totiž "Introduction..." razantně přijde o drive a padne skoro na bod mrazu, místy jsem neměl sil to vůbec doposlouchat. Ono to není nijak dlouhé album, ale ten zvrat po sedmé skladbě (pokud počítám i poťouchlé intro "Change") je důležitým milníkem - posléze tomu chybí výraznější třešnička. A můj tip na hit? "Put Your Hands On Me", to je jasná tutovka!

Ondřej Pravda - 7/10

Obával jsem se toho, ale když jiní kolegové Joss Stone tak vychválili... Jasně, hlas má tahle holka hodně dobrý, ale moc dalších důvodů, proč bych si musel pustit právě ji a ne její vzory, předchůdkyně a kolegyně (v mém sluchu a zkratce - Aretha Franklin, Lisa Stansfield, Macy Gray, nová Christina), nenacházím. Ale chápu, že nové generace potřebují své interprety, navíc s novým zvukem a částečně novým aranžmá. I když v tomhle typu muziky se těžko jde hudebně neopakovat a v reklamě na desku se vazba na minulost vědomě zdůrazňuje, přece jen mohla přijít s něčím originálnějším. Rap to nezachrání, to fakt není nic nového. Z efektu fajn album, ale prošumí mě vytrhla staroprincovská "Put Your Hands On Me". Ta má v sobě i tu dravost a energii, o které psal kolega v hlavní recenzi. Postupně jsem začal rozlišovat i další skladby, ale stejně mě deska zas tak nerozhicovala, na to je příliš zaměnitelná s ostatními, zvláště ke konci.

Honza Průša - 8/10

Slyšet zpěv teprve dvacetileté Joss Stone je zážitek. Její sytý, neopotřebovaný sexy hlas, kterým by klidně mohla disponovat zralá černoška, jí může leckterá kolegyně závidět. Joss se navíc rozhodla udělat odvážný krok a do svého již třetího alba si nenechala nikoho mluvit. Album, na kterém představuje sama sebe, tak dostalo příznačné jméno "Introducing Joss Stone". A že je to holka sebevědomá, dokazuje i fakt, že se nebála oslovit a přesvědčit hvězdnou Laurin Hill ke spoluúčasti ve skladbě "Music". Na druhou stranu se tu Joss trošičku přibližuje tuctovějšímu, modernějšímu r'n'b, ale vzhledem k jejímu věku je to asi přirozený vývoj. I tak se snaží nás nenásilně oslnit svým svěžím, soulovým projevem a zejména díky prvotřídnímu hlasu se jí to nakonec daří. A i když je to místy dračice ("Tell Me 'Bout It"), přesto je deska spíš intimní, alespoň mně navozuje příjemnou atmosféru noční meditace za svitu svíček nebo měsíce, kdy jste příjemně unášeni tam, kam mysl chce. Mysl, která je teď ovládána právě její houpavou hudbou, u níž se nemusíme obávat, že nás zavede do slepé uličky nebo do míst, o která byste nestáli.

Benjamin Slavík - 8/10

Nevím proč, ale nová deska Joss Stone mě hodně přitahovala sama od sebe. Říkal jsem si, tohle by mohlo bejt vážně dobrý. A ono skutečně je. Hned od prvního poslechu zábavná popová deska, která by se měla hrát na diskotékách gympláckých lyžáků. Joss je hlavně o emocích, je jich tam přesně tak akorát: ani ne málo, aby něco chybělo, ani ne hodně, aby se z písniček stala slátanina přeřvávaných soulových skladeb. Joss skvěle pracuje se svým hlasem, ví, kam až s ním má jít. Její skladby jsou chytlavé. V promofotkách je celá potetovaná. Web má na podkladu růžovou barvu. Tady možná došlo k chybě v marketingu. Tetování leda tak na nohách a pokud by nějaká barva měla albu "Introducing Joss Stone" odpovídat, tak jedině oranžová. Joss je fajn holka, kterou budu ještě nějakou dobu poslouchat. Jo a ty dvojhlasy jsou jako z pařížských barů, ve kterých jsem nikdy nebyl.

Martin Svetlík - 8/10

Je to radost. Joss vydává třetí desku, z toho druhou autorskou a třetí výtečnou. Její blonďatý hlas proniká tradičním černým soulem stejně dobře jako kdykoliv předtím, možná i lépe, a navíc si pokradmu razí cestu i trochu modernější, hiphopovější a celkově atraktivnější rytmikou. Kombinace perfektních melodických linek se zajímavými rytmickými figurami osvěží většinu skladeb a posune celou desku zase o kousek dál proti té předchozí, takže je stále důvod poslouchat a poslouchat a přitom nedochází k žádné velké zradě - vždyť je to skvělá porce soulové muziky. Ano, nezastírám, že tohle je přesně můj šálek kávy, ale což... Když je to dobré, proč bych to nepochválil? A věřím, že nejsem sám, kdo bude muset sáhnout hluboko do pytlíku kladného hodnocení. Na desce není snad nic, co by se dalo vytknout. Jen mé hudebně neuchopitelné podvědomí říká, že něco málo tomu k absolutnímu štěstí recenzentově ještě chybí. Možná je to energie či naléhavost, která by zadřela písně už na první poslech hluboko pod kůži, nějaký dramatický moment či katarze. Bylo by ovšem trapné kritizovat skvělou desku za to, že je optimistická. Jen dobře že je taková a že máme další dobrý kousek do fonotéky. A až Joss něco prožije, nebo až něco prožijeme my, přijde hudební spása. Věřím tomu.